Z Prahy do Brna vlakem za hodinu, možná i zadarmo, práce pro všechny, korupci a zlodějinu zhatí úředníci boubelatí, všem to bude fungovat a stát se postará o sociální jistoty, o peníze, o šťastný život, prosperitu i všeobjímající dobro a blahobyt. Proč to zatím tak není, ačkoliv drtivá většina v průzkumech vedoucích politických stran již točila kormidlem dějin,zůstává voliči poněkud zahaleno, zastřeno za oparem nicneříkajících demagogických diskusí, retušovaných billboardů či trapných partajních znělek.

Sledování předvolebních politických debat či prohlášení ústředních stranických výborů předpokládá stále větší míru osobního masochismu. Stále stejné naučené fráze, výhledy ke smělým zítřkům, starosti o obyčejného člověka. Nedej Bože, aby se však zabrousilo do reálné politiky dob minulých, do odpovědnosti za hromady zákonných paskvilů, za kupy nekompetentních rozhodnutí, za hory zkorumpovaných státních zakázek či prodejů, nebo za balvany uvázané k nohám lidí, které dělají běžný život v této zemi nesnesitelný.

To se najednou nacvičené opičí úsměvy, herecké deklamování a máchání rukama změní v křeč, vyplašený pohled a ublíženeckou rétoriku rozmazleného ulhaného fracka, který přece nikdy za nic nemůže a je mu "neprávem" ubližováno. Mistři světa v této disciplíně jsou tradičně komunisté, kteří čtyřicetiletou devastaci společnosti, kdy byli jedinou vedoucí vládní stranou, odbývají strohým konstatováním, že se nějaké menší chyby možná udělaly, neboť když se kácí les, lítají třísky.

Jejich rétoriku si však osvojili i postsametové "demokratické" strany Národní fronty korupce a tunelů, které místo právního státu a svobodného tržního prostředí s důrazem na osobní svobody každého jednotlivce stvořily po "revoluci" eurosocialistického společenského kočkopsa bez jakýchkoliv racionálních mravních, ekonomických i lidskoprávních rámců, sociální stát pro politicko-úřednicko-lobbistickou věrchušku, jinak řečeno – stát na bolševických základech, kde se pod pláštíkem zákona může pakovat zlodějská klika u lizu a beztrestně okrádat produktivní obyvatelstvo, stejně jako za vlády KSČ.

Polemizovat v této souvislosti se skupinou těch nejpoddajnějších partajních mužiků, že právě jenom ta jejich strana je čistá, neposkvrněná, nenakažená korupční zlodějinou a jako argument k tomu slyšet, že jiné partaje kradou o hodně víc, je samo o sobě, při pohledu na současnou realitu, na pozvracení a politování ocejchovaného mozku. Uvěřit však stejným demagogickým populistům a jejich ideologickokšefařícím vůdcům, že pokud ONI budou znovu k lizu připuštěni, nastane pravý opak toho, co zde takřka celou dobu porevolučního vládnutí předváděli, je však již smrtelné společenské nebezpečí.

Český volič by si měl velmi dobře zrekapitulovat "zásluhy" politických stran a jejich představitelů, sedících od roku 1989 v parlamentu. Měl by si klást otázky – proč dnes odevzdává tři čtvrtiny svého poctivého výdělku nenažranému státu, kteréžto peníze v řádech stovek miliard ročně pak končí v různých krabicích od vína, financují různé politické kurtizány, nebo se za ně následně nakupuje moc a vliv na další volební období. Měl by si uvědomit, kdo rukou společnou, byť v různé barvě rukávu, zplodil takové zákonné prostředí, kde otrok sociálního státu přežívá se strachem o zaplacení složenek na základní životní potřeby a jídla, zatímco jeho "zaměstnanci ve službě lidu" z vládních a zastupitelských křesel vymýšlejí po bolševicku den co den další utahování šroubů, které by jim zajistilo ještě větší možnosti manipulace s lidmi a odklánění přerozdělovaných peněz.

Český volič by si měl uvědomit, kdo vymyslel a prosadil v parlamentu takové zákony, které v konečném důsledku znamenají předražené energie, pohonné hmoty, následně potraviny i ostatní zboží, nekřesťanské daně sociální i zdravotní, které však generují jen žebrácké důchody a stále zadlužené nemocnice, kdo si myslí, že pro Čechy je dobré být jen námezdním poskokem v nadnárodních montovnách a supermarketech. Český volič by si měl uvědomit, kdo z výšin "nebeského" života v parlamentních lavicích utahoval den za dnem závit jeho společenských i ekonomických svobod, kdo z něj udělal frustrovanou dojnou krávu a kdo si myslí, že může vydržet s rypákem v zemi všechno.

Český volič by měl konečně vzít rozum do hrsti a narovnat záda. Nečekat od populistických kolovrátkových slibotechen přerozdělený sociální ráj na zemi, ale odvážnou volbou chtít ponechání více rozhodování, peněz i odpovědnosti na sobě samém. Je toho schopen, či zase bude bez rozmyslu volit svoje dráby s falešnými sliby a úsměvy, s pofidérními sociálními jistotami a s imaginárním bojem s nezaměstnaností, za obyčejného člověka, za prosperitu, za živnostníka, za všechno … , kteří však za celé svoje působení v politice jen dokázali, že umí dobře kličkovat v té na míru šité zákonné džungli, aby je nedostihla světská spravedlnost?