Tak nevím, kam ta naše civilizace míří. Jak tak pozoruji dnešní mládež, současné vzdělání absolventů různých institucí, od střední školy po univerzitu, jaksi nepřevyšuje kvalitu, ba ani kvantitu vzdělání, které si ze vzdělávacích institucí odnášeli absolventi před sto lety. Encyklopedické znalosti současných absolventů jsou ve své většině politováníhodné, asi spoléhají na Google, a tak později, v profesním životě, jim jaksi unikají souvislosti dějů a jevů. 

Specializace je sice při dnešním stavu věcí nezbytná, ale i vědomosti druhu encyklopedického, tedy všeobecné vzdělání, by jim na škodu nebyly, spíše naopak. Jeden dnešní absolvent, s ještě teplým doktorským diplomem, třeba astrofyzik anebo nukleární fyzik, neví příliš mnoho o historii nebo biologii a naopak. Myslím, že trocha renesančního myšlení by jim i společnosti, ve které žijí, na škodu nebyla. Nemuselo by to být zrovna podle extrémního vzoru Leonarda da Vinciho, ale něco na tento styl. Například jeho znalost anatomie mu jistě pomohla při jeho geniálním malování a sochání. Takže, milí absolventi, encyklopedické znalosti a všeobecné vzdělání jsou cenné už jen proto, aby vám neunikaly souvislosti spojené s vaší prací a s jejím dopadem na společnost.

Podobně to je s tím, kterak trávíme volný čas. Jen před padesáti či šedesáti lety mladí provozovali různé rekreační sporty, mnohdy i dosti nebezpečné, bez „berliček“ moderní technologie. Dnes si nasadí na ksicht udělátko virtuální reality, zapíchne je do počítače a za pohodlného sezení v křesle v klimatizované místnosti prožívá virtuálně třeba cestu divokými hřebeny jihoamerických And. Zrovna tak se může zúčastnit kde jaké historické bitvy či závodu automobilů F1 a to vše bez jediného škrábance. Až technologie pokročí ještě dále a bude mimo dnešních obrazových a zvukových informací přenášet i pachy, zápachy a vůně, okolní teplotu a možné vibrace, pak uživatelé zcepení docela.

Romantika, riziko a nebezpečí téměř vymizely z činností, které to vše dříve umožňovaly. Dobrodružné povahy právě pro tyto pocity takové činnosti provozovaly. Adrenalin v systému jedince si tělo začalo vyžadovat, a tak vznikala jakási závislost. Ať to už byli cestovatelé jako Emil Holub, Vojtěch Frič, Robert Scott nebo Ernest Shackleton, tak i pozdější, kteří neměli k dispozici všelijaká komunikační udělátka a nemohli pomocí satelitního telefonu zavolat odkudkoliv, kdykoliv, kamkoliv. Neměli GPSky a museli ovládat navigaci pomocí map, kompasu, chronometru a sextantu a za případné chyby tvrdě platili. O výbavě raději nemluvit. Kdyby dnešní „dobrodruzi“ měli stejné vybavení jako ti tehdejší, tak v takových podmínkách nepřežijí ani týden. Tehdejší lidé byli dělaní z jiného materiálu. Stačí si přečíst jejich deníky nebo jiné záznamy z cest, jako třeba poutavou knihu od Charlese Darwina nazvanou Voyage of The Beagle, v které popisuje objevnou plavbu kolem světa která trvala 5 let a na které učinil nesčetné objevy.

Například na nepovedené cestě přes celý antarktický kontinent počátkem dvacátého století, vedené Ernestem Shackletonem, byl jako fotograf a filmař Australan Frank Hurley. Když byla jejich loď Edurance rozdrcena ledem a potopila se, tak se s ní potopily i stovky skleněných fotografických desek, negativů, které Frank Hurley nafotil. Ten neváhal, v antarktické vodě se až do pěti metrů potápěl jen tak na nadechnutí a všechny desky zachránil. Pokud jste někdo měl příležitost skočit si do antarktické vody, která má obvykle teplotu 0 až -1 °C, tak oceníte Frankovo nasazení, odvahu a odolnost. Ani rýmu potom nedostal. Není se čemu divit, je tam zdravý vzduch, jak mohu sám, z vlastní zkušenosti, dosvědčit.

Ostatně i v adrenalinovém sportu, jako je horolezectví, šel vývoj dopředu a dnes se po skalách nejvyššího stupně obtížnosti sápou šílenci solo bez jakéhokoliv zajištění, takzvaný free solo climbing. Zde je ovšem jedna z nejvyšších úmrtností. Za chyby se obvykle platí životem.

Ostatně jakékoliv sápání po skalách je záležitost především mentální a jen okrajově fyzická. Nakouknout za oponu této extrémní aktivity nám umožňuje kniha „Sám ve stěně“, kterou napsal Alex Honnold, a potom i vynikající filmový dokumet, jak „free solo“ zdolal stěnu El Capitana v Yosemite NP. Takže nakonec nám vychází, že ti, co tuto kratochvíli provozují, jsou asi cáklí, jak ostatně mohu sám, jak jinak než z vlastní zkušenosti, dosvědčit.

Takže ať už to je pilot závodního auta F1 anebo “letec“, co skáče z útesu nebo z letadla a potom pomocí wingsuitu plachtí k zemi podobně jako některá zvířátka, tak zjistíme, že to je jedinec mentálně jaksi vybočující z chování většiny populace. Nemusí to být vždy nutně cvok, ale je jen ve svém přístupu k životu jiný než ostatní.

V současném lidském konání se jaksi vytratil faktor nebezpečí, který způsobuje tvorbu adrenalinu v krvi jedince. Proto asi vznikly tak zvané „adrenalinové sporty“. No nevím, jak by se takoví adrenalinoví závisláci či „sportovci“ vyrovnávali se situacemi, které zvládali naši předkové před 100, 150 lety zcela s přehledem. O těch, co jsou závislí na technologii VR, raději pomlčím. Jsou to vlastně virtuální lidé, zrovna jako ta jejich udělátka virtuální reality, ve které „žijí“, ovšem že pouze virtuálně.