V ministrovi školství Dobešovi aby se čert vyznal. Nepředpojatě však nutno uznat, že s návrhem, aby se do základních škol vrátily osnovy, sklízí pochvalné mručení až potlesk na otevřené scéně.

Konec experimentu na živých lidech. Ano, říká se, že nápady typu rámcových školních vzdělávacích programů se mají vyzkoušet nejdřív na zvířatech, jenže ochránci zvířat jsou proti. Zvířata – ač nemají žádnou listinu zvířecích práv a svobod – jsou proti podobným experimentům prakticky lépe chráněna než naše potomstvo a kantorstvo!

Rámcové vzdělávací programy jsou již mnoho let noční můrou kantorů. Nejasná idea, mlhavé zadání, nekonečná školení. Zde byla když ne zlatá žíla, tedy alespoň žilka: kdo měl v příslušném místě příslušný otvor, cítil se být kvalifikován k proškolování čehosi, o čem i po několika letech není jasné, co to vlastně mělo být. Jakýsi libertinistický vzdoropodnik proti rakouskouherskému biflování. Stačí prý děti naučit myslet a ony si pak už v životě vystačí s počítačem. Tedy pokud zrovna nepřijde black-out. Kupecké počty zvládá málokdo, logaritmické pravítko téměř nikdo – a když žák napíše něco rukou, tak to po sobě už nepřečte. Takže nakonec naše děti neumějí ani to, ani ono.

Proto nelze než uvítat Dobešovo prohlášení. Kdoví, jestli je opravdu z jeho hlavy. Ale i kdyby to měl být jediný příspěvek jeho asistentky za 145 tisíc měsíčně, nutno říci, že to je za hubičku, protože se to státu miliónkrát vrátí díky vyšší základní vzdělanosti obyvatelstva. Zasloužila by si holka ty prachy!

Odpočívejte v pokoji, školní vzdělávací programy

Teď už jen zbývá smutně spočítat mrtvé a zrekapitulovat škody. Je to tristní pohled na tento neodpovědný až frivolní experiment s budoucností národa. Ne nadarmo se vtírá srovnání se stejně mizerně zváženou, neprodebatovanou a kriticky neobhájenou reformou důchodového systému. Princip je stejný: někdo se lepí na další uzlový bod, kudy tečou peníze všech. Když dá každý korunu, bude na konci deset miliónů. Korunový výdaj na jednom konci jednoho nezabije. Deset miliónů na druhém konci jednoho potěší. A může z toho i zasponzorovat politickou stranu, která má porozumění pro takové experimenty.

Finanční rozprašovač – tak by se dal nazvat jev, který byl implantován do zdravotnictví, školství, životního prostředí a dalších oblastí, kudy tečou „dlouhé“ peníze. Nejsou ty oblasti podfinancované, to není pravda. Vstupuje do nich dost peněz, které ale nedojdou až k těm, kteří skutečně léčí a učí. Cestou se prostě „nějak“ rozpráší, nedojdou až ke kořenům. Nerozpráší se však úplně, ony se ty čurůčky zase spojí, a neomylně dotečou na velmi konkrétní účty. Při popisu procesu praní špinavých peněz se těmto fázím „propírky“ říká rozvrstvení a integrace.

Nedokrvení zaměstnanci

Podobný jev byl nyní popsán i u státních zaměstnanců. Státní správa je předražená, ale pouze co do kapitálových výdajů. To je cena za korupci a předražené zakázky a podobně. Státní zaměstnanci jsou však honorováni naprosto podprůměrně, ve srovnání s Evropou. A to je pro korupci přímo živná půda.

Naše rekapitulace není a nemůže být veselá. Měli jsme nějaký systém, který byl z politických důvodů rozmetán těmi, kdo tak chtěli demonstrovat svoji ideologickou „jinakost“ od režimu předešlého. Dělali to často i k odvrácení pozornosti od neslavné minulosti své. Nyní však zjišťujeme, že mnoho věcí v minulosti bylo vlastně docela rozumných a po středoevropsku umírněných. A tak je začínáme pomaličku oprašovat a jako zpráskaní psi se k nim vracet.

I my jsme leccos zbytečně sežrali

Proto nelze nevzpomenout na Avrumka a Lejzra, jak šli spolu na trh a cesta byla dlouhá a oni se strašně nudili, když vtom Avrumek spatřil žábu a napadlo ho: „Lejzře, spolknul bys za deset korun živou žábu?“ Joj! Deset korun, to bylo něco peněz! Lejzr váhal jenom chvilku - a už měl žábu v sobě a mazlil se s desetikorunou. Za chvíli mu však začalo podezřele škvrkat v žaludku. Kouknul na Avrumka, ale ten měl oči jenom pro tu desetikorunu. A tak ho napadlo: „Avrumku, a ty bys za desetikorunu taky snědl žábu?“ Avrumek se ani moc nerozmýšlel, když viděl, jak snadno Lejzr pozřel tu svoji a šup! a měl žábu v sobě a desetikorunu zpátky. Za chvíli se, oba pobledlí, rozhodli pro chvíli odpočinku. A tak sedí, přemítají, rekapitulují a provádějí finanční bilanci, když tu náhle to Lejzrovi došlo: „Ty, Avrumku, poslyš – proč my jsme vlastně ty žáby žrali?“

Autor je komentátor, Česká pozice