Tak jsem vám slyšel zajímavé zvěsti. Naším (českým) světem prosakují zprávy, že je špatně, když má kdekdo maturitu. A že bude nutné počet maturantů omezit (třebas náročnými testy), a zbytek populace tak dostat k tomu, abychom měli více učňů. Což je sociální inženýrství jako vyšité, i když jde o vizi samotného nejvyššího štábu školství.

„Zklamali se, kdo očekávají, že se poměry u nás zlepší. Jest naopak čím dále, tím hůře, a nespokojenost lidu roste. Spokojeni jsou pouze nesvědomití lichváři a vůbec lidé, kteří se dovedou snadno pomoci k penězům. Naprostá neschopnost našich vlád, nehospodárnost, při níž se rozhazují miliony, nepořádek ve všem…stále zdražování, jež působí i sama vláda – to vše naplňuje obavou každého myslícího člověka. Množí se hlasy, že se za takových poměrů náš stát neudrží. Máme dluhů již asi 70 miliard a nikdo neví, jak je chce vláda zaplatit…“

Výše uvedené řádky nejsou vyjmuty ze současného provolání odborářů či nějaké pravo-levicové partaje, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nikoli. Jsou to slova autora Václava Špačka, který byl vydavatelem a redaktorem kalendáře s podtitulem Kalendář na obyčejný rok 1921. Je to již tedy drahně let a náš stát měl tehdy již nakročeno k tomu, aby se v dalších letech pak stal ekonomicky silným demokratickým státem. Zrovna ve stejnou dobu, kdy byly napsány úvodní řádky tohoto textu, tedy počátkem roku 1921, vysvětluje velice moudře Alois Rašín, proč se centralizací výroby (dnes bychom napsali globalizací) dočasně projevuje nezaměstnanost, a poukazuje na to, jak ji řešit. Rašín například píše:

Socialisté převáděli vznik chudoby na soukromé vlastnictví. Dle Marxe má hromadění kapitálu, soustřeďování výroby, změna techniky výrobní za následek, že množství dělníků zaměstnaných v poměru ke kapitálu jest menší… tato teorie staví se jen na počáteční stupně průmyslového vývoje a zapomíná, že centralizace sice vytlačuje dělníky z výrobních podniků, ale dává vznik novým výdělečným činnostem (obchodu, dopravě), v nichž najde mnoho z výroby vytlačených zaměstnání, že jen s počátku školená práce je přezírána, ale velmi brzy opět ceněna, poněvadž je výkonnější.

Přeloženo do dnešní mluvy řešení je v reformách, v celoživotním vzdělávání. V tom, že je nutné rozvíjet terciální sféru vytvářet nové malé a střední podniky. V jedné své parlamentní řeči z té doby nabádá ministr Rašín poslance, aby…

… zapomněli při schvalování reformního rozpočtu na to, co slíbili svým „třídám“, a měli na mysli především prospěch národa celkový.

Jeho slova jsou aktuální právě dnes, kdy se politické strany před volbami předhánějí ve slibech určených „jejich možným voličům“. Ale co ti ostatní? Historie dala tomuto muži za pravdu. Jenže co dělat s tím, když jsme jako národ poněkud nepoučitelní. Nezbývá nám nic jiného, než neustále ta poučení opakovat. Otázkou vzdělání a vzdělávání se dnes zabývá pomalu každý. Nic proti tomu – vzdělání obecně je důležité a čím více se o něm bude hovořit, tím lépe. Otázkou je, jak budeme konat. Vztah našich předků ke vzdělání v minulosti se dal hodnotit podle toho, jestli byla v obci škola. Prostor pro vyučování byl základem další vzdělanosti. Neboť muselo existovat místo, v němž se vzdělává. Však také v mnoha obcích jsou nejhezčími budovami školy, zejména ty, které byly stavěny v druhé polovině 19. století.

Svět se ovšem změnil, dnes nestojí a nepadá úspěšnost vzdělávání s existencí školní budovy. Těch máme dost. I když se již objevují teorie o tom, jak bychom ty stávající měli přestavět. Nyní jde spíše o to, jak vzděláváme. V době reálného socialismu to bylo jednoduché. Socialistické plánování v uzavřeném okruhu bylo nuceno zajistit dostatek kvalifikovaných dělníků a k nim potřebný počet techniků na to, abychom předháněli a doháněli vyspělé kapitalistické státy, jinak stejně odsouzené k zániku, ve výrobě oceli, uhlí, cementu a jiných komodit. Protože všichni měli povinnost pracovat a všichni museli být zaměstnáni, zdánlivě to vypadalo, jako když je vzdělávací systém dokonale nastaven.

Problém byl pouze v tom, že se nesoutěžilo ve výrobě toaletního papíru či v dovozu tropického ovoce, takže oboje na našem trhu scházelo. Nesoutěžilo se ani ve službách, takže i ty byly mizerné nebo nijaké. Jenže problém nastal, když jsme se otevřeli světu a zrušili Státní plánovací komisi. Svět, kterému jsme se otevřeli, dávno předtím ovládla technologická revoluce. A myšlenky. A schopnost pracovat s informacemi a s nápady. Všeobecná znalost cizích jazyků. Něco, co u nás bylo dříve nejen nemyslitelné, ale zcela nepotřebné. Dodnes jsme si na to nezvykli. Když se v socialismu nedařilo zemědělcům, poslali jsme studenty sbírat brambory. K tomu jsme je přinutit mohli. Nemohli jsme je ovšem přinutit k tomu, aby vymysleli mobil. Ten mohl vzniknout pouze ve svobodné soutěži schopných a vzdělaných. Dlužno přiznat, že se mnohé zlepšilo.

Naše ekonomika roste také díky zahraničním investicím a u nás speciálně díky rozvoji automobilového průmyslu. Jeho dodavatelé potřebují také kvalifikované dělníky. Svářeče, obráběče, zedníky, elektrikáře. Volají po nich a my na to reagujeme tím, že hodláme opět tyto profese, které již dávno nejsou speciální a jednoznačné, vytvářet. Tedy vzdělávat v tradičních učňovských oborech. Je to trochu krátkozraké, protože lepší je mít základnu všeobecně vzdělaných lidí (třeba právě maturantů), z nichž si mohou privátní firmy pomocí doškolovacích kurzů zajistit pracovníky s potřebnou specializací. A ve chvíli, kdy jejich potřeba zanikne (což nás možná čeká), nebo se sníží, jsou tito lidé schopni adaptovat se odborně jiným směrem, což jim umožňuje i jejich šířeji pojaté vzdělání. Pozor, ale nemám na mysli dnešní neúměrné množství absolventů humanitních oborů. Statisticky, dle počtu maturantů a vysokoškoláků, jsme možná na špici. Leč je nám to něco platné? Tito takto vzdělaní lidé nám v průmyslu moc nepomohou, ani je to totiž nenapadne.

Zároveň musíme myslet na to, že až budou žáci dnešních základních škol hledat zaměstnání, nemusí již tvořit více než čtvrtinu naší výroby automobilový průmysl. Místo něj může přicházet něco zcela jiného. A budou na to naši dnešní a budoucí studenti připraveni? Všimněte si, že kdykoli vidíte nějaký americký nebo anglický film ze školního prostředí, kolik je mezi studenty prestižních univerzit studentů ze zemí, které jsme nedávno ještě označovali za „rozvojové“. Vlády těchto zemí jsou moudré a prozíravé. Je jim zcela jasné, že nemohou vytvořit své vlastní vzdělanostní líhně těch nejlepších. Tak nelitují prostředků a dotují studium budoucích organizátorů jejich průmyslu, služeb, školství a jiných odvětví, neboť jejich studenti se většinou vracejí domů.

My státní prostředky rozhazujeme plnými hrstmi, zadlužujeme se, a když ekonomika roste, vše spotřebováváme. A přitom to je právě ta chvíle, kdy máme myslit na investice do budoucnosti. Nevím, kolik je našich studentů na prestižních zahraničních univerzitách světa. V každém případě jich určitě není dost. Naše nejlepší vysoké školy mají v žebříčku úspěšných vzdělávacích učilišť pořadové číslo, které je bohužel trojmístné. S tím se nedá nic dělat? Zamysleli jste se někdy nad tím, proč tomu tak je? Proto nemůžeme čekat. Jestliže naši předkové investovali do školních budov, věděli proč. Kdyby byli dnes na našem místě, investovali by masivně do vzdělávání těch nejlepších všude tam, kde se mohou hodně naučit. Proč to my neděláme plnými hrstmi, to je nepochopitelné. Zejména, když už můžeme.

Pravdou je, že začíná vznikat program nových vzdělávacích center. To je dobře. Nesmíme ovšem zapomenout, že problémy školství netkví toliko v nedostatku učeben a v (snad dávnějších) platech učitelů. To je samozřejmě potřebné, avšak nejdůležitější je umět učit a naučit. A to souvisí také s kvalitou našich pedagogických fakult, z nichž se rekrutují noví pedagogové (zatím co možným „nepedagogům“, jinak vysoce kvalifikovaným v určitých oborech, nástup do škol tak trochu, či úplně, znesnadňujeme). O tom všem bohužel, nebylo ve veřejných diskuzích ani slovo.

Abych se vrátil na začátek. Samozřejmě, že je správná snaha, aby měl pokud možno každý maturitu. Jenže tomu musí také odpovídat celková vzdělávací politika. A ta je u nás bohužel „na huntě“.