SPOLEČNOST: Dlask a Kundera
Předesílám, že v komunistických koncentrácích byl i otec, tchán a jiní příbuzní. Byli jsme tehdy zbaveni majetku a v posledních patnácti letech znovu. Tentokrát v rámci organizovaného zločinu podporovaného státem. Mimo jiné jsem musel čelit sedmi křivým obviněním. Mám celkem dobrý úsudek a životní zkušenosti z padesátých let i let nedávných patří k tomu, co přesnost úsudku nepochybně posílilo. Po zhodnocení všech faktů jsem si byl jist, že udání na policii uskutečnil ten, kdo se bál o svou milou. Aby odvedl pozornost a v rámci stejného strachu neuvedl ani své jméno. K takovému poznání přispěly i formulace z rozhovoru s paní Militkou. Její motivace v hledání v dokumentech a některé rozpory ve vyjádřeních mi dávaly smysl jen pro případ, že dávno věděla o udání panem Dlaskem i matení jménem Milana Kundery. Bylo naprosto nemožné, abych s takovými závěry vyšel na veřejnost, i když taková pravda ve mně křičela.
Křičela úplně stejně, jako má bezmoc z nespravedlivého stíhání. Vadily mi série odsudků pana Kundery, které jsem považoval za nespravedlivé, přičemž mé vnímání toho pána je zcela neutrální. Nesmírné zadostiučinění a nepochybně i velké překvapení způsobil pan PhDr. Zdeněk Pešat svým úterním vyjádřením, které potvrzuje pro mne jedinou logickou konstrukci.
Naprosto zděšen jsem z rekace pánů z Ústavu pro studium totalitních režimů na vyjádření historika Pešata. Evokuje mimo jiné domněnku, že pan Adam Hradílek pravdu pana Pešata dokonce znal, přesto prosazoval jinou. Je vyloučeno, aby lidé s takovým vyjádřením k závažnému svědectví byli nadále označováni za badatele.
