Veřejná ochránkyně práv soudí, že oddělená kupé ve vlacích určená jen pro ženy nejsou diskriminací mužů. Myslím si, že spíš než o diskriminaci jde o hloupost, ale s tím nesouhlasí např. ekonomka Markéta Šichtařová, která napsala: „Tohle je podle mého soudu diskriminace jak vyšitá. Nedávno vycházeli lidé do ulic, aby odvolali z funkcí politiky. To snad raději měli vyjít do ulic, aby požadovali návrat normálnosti a hájili práva mužů. Pokud se lidé nepostaví na odpor, hrozí, že podobných nápadů bude přibývat. Čím dál častěji budou ženy a muži žít odděleně.“

Šichtařová není sama, nejde totiž jen o kupé, ale o mnohem širší důsledky. Mnozí právníci již vyslovili otázku, zda by bylo diskriminační, pokud bychom zřizovali kupé, do kterých nesmějí nejen muži nebo ženy, ale také kupé, kam jen smějí nebo nesmějí Romové, tělesně postižení, důchodci, rodiny s dětmi apod. Je-li ženám z různých důvodů nepříjemné cestovat v jednom kupé s muži – a to byl jeden z důvodů pro toto opatření –, pak stejně někomu může být nepříjemné cestovat s Romy (a Romům může být nepříjemné cestovat s členy majoritní společnosti, když vědí, že ta je většinově odmítá) nebo cestovat s rodinami s dětmi (nevychované děti dovedou cestování jiných pěkně znepříjemnit) nebo s důchodci. O tělesně postižených nemluvě. Kam se pak dostaneme s úvahami o diskriminaci? Koho a kým?

O nějakou diskriminaci totiž vůbec nejde. Nápad zřizovat oddělená kupé ve vlacích však musíme odmítnout z týchž důvodů, z jakých musíme, máme-li si zachovat zdravý rozum, odmítnout celé to diskriminační šílenství, které sice pomalu, ale jistě zachvacuje společnost nejen u nás, ale asi celou Evropu. Současné módní pojetí diskriminace dnes deformuje celou problematiku lidských práv tím, že prosazováním dříve netušených „rádobypráv“ na odlišná zacházení staví proti sobě lidi z důvodů věku, zaměstnání, pohlaví, politického nebo náboženského přesvědčení, zdravotního stavu, vzdělání, ale i místa pobytu (Praha a jiné), typu bydlení (vesnice - město), přístupu ke kouření, očkování, k porodům, k výchově dětí, podmínek soužití (se svatbou nebo bez) atd. atd. Vytváří se tak nikoliv vítaná a žádoucí různost a variabilita lidského života, ale stav, ve kterém jsme ve skutečnosti všichni diskriminující a současně diskriminovaní.

Tato segregace totiž vede k tomu, že všichni jsme příslušníky některé, často jen ad hoc vytvářené menšiny a pak, pod jistě legitimní ochranou práv menšin, nám milovníci tohoto diskriminačního vidění světa vytvářejí stav permanentní diskriminace. A z toho pak plynoucí jakoby potřebu „zamýšlet“ se nad tím, zda to či ono je nebo není „diskriminace“.. A to je třeba odmítnout. O diskriminaci by se totiž mělo, nechceme-li resignovat na skutečná lidská práva a na občanskou svobodu, jednat jedině tehdy, pokud by zákon nebo jiný právní přepis z diskriminačních důvodů někomu, na rozdíl od jiných, upíral jeho práva. Občanům ponechme jejich rozum a jejich zkušenosti…

Právo, 29.3.2018