SPOLEČNOST: Diktatura peněz
Když Karel Kryl na sklonku svého života odpovídal na otázku, z čeho je nejvíce smutný, řekl: „Vsadili jsme na krámy a na prosperitu a zapomněli na duši, na to, že máme kulturu a krásné věci, které nás odlišují od zvířat. Teď se měníme v příští otroky a děláme to navíc dobrovolně.“
Zjevně ho iritoval konzumní styl života 90. let, jehož si nově zrozená česká demokracie užívala po čtyři desítky let trvajícím půstu, plnými doušky. Nepochybuji však, že na charakteristiku doby, kterou prožíváme právě nyní, by Karel Kryl použil ještě mnohem tvrdší a peprnější výrazy.
Jestliže dříve byly peníze často alespoň nástrojem k dosažení čehosi hlubšího a většího, bránou ke splnění smysluplných snů, ideálů či plánů, dnes už to neplatí. Peníze jsou totiž jak prostředkem, tak zároveň i cílem – bez jakékoliv přidané hodnoty.
Společnost postupně přijala nepsaná pravidla, která určují hodnotu člověka podle stavu jeho konta. To je onen klíčový indikátor a lakmusový papírek - měřítko úspěchu v dnešním polarizovaném světě.
Musím upřímně přiznat, že stejně jako mnozí další sdílím i já velké obavy z plíživě nastupující diktatury. Nikoliv ovšem politické, ale finanční. Slovy Karla Kryla, měníme se pozvolna a velmi nenápadně v její otroky. A přijímáme to zcela dobrovolně, ne-li dokonce s povděkem.
Proti diktatuře peněz přitom nikdo hromadně nedemonstruje, nikdo nesepisuje mnohastránkové petice plné seznamů ultimativních požadavků ani nezásobuje média množstvím burcujících protestních článků. Kopí osudu zasadilo ale společnosti těžko se hojící ránu náchylnou k recidivě.
Pandemie koronaviru s sebou totiž přináší i zcela jasný a zřetelný morální apel a můžeme si ho představit jako zdvižený božský prst, peklo a ráj s kajícími se hříšníci, příchod mesiáše či proroka, osud, ilumináty, mimozemskou civilizaci nebo třeba globální oteplování.
Nazvěme to varováním, které vyzývá přestat mamonit a shromažďovat majetek, nezabřednout do marnivosti a uvědomit si, jak je lidský život pomíjivý a náš osud proměnlivý, a proto že je třeba vytvářet skutečně smysluplné hodnoty, které nás přežijí a nevyhasnou jako položky v dědickém řízení – zůstávající často jediným důkazem o naší existenci na této planetě. Společnost je nyní v tísni - a potřebuje naši vstřícnost, pochopení, ohleduplnost, velkorysost, zodpovědnost a empatii.
Ale bylo by naivní věřit, že se dočká.
Lidé se totiž nemění a nepřehodnotí svůj žebříček priorit. Ostatně vypovídá o tom i sama historie. Vždyť jaké poučení si vzalo lidstvo třeba z krvavého masakru první světové války? Uběhlo jen několik let prodchnutých jistě i upřímnou snahou o naprostou eliminaci další válečné tragédie a zajištění míru na věčné časy, ale kopí osudu zasáhlo tentokrát v podobě hospodářská krize, která všechny pacifistické plány neúprosně pohřbila pod nános bídy a nezaměstnanosti.
A od vleklé krize není nikdy daleko k občanské válce a jak se později ukázalo dokonce i k válce celosvětové.
Poučené lidstvo? Kdepak, to je pouze báchorka pro děti, čirá utopie a zbožné přání. Ani třicetiletá válka nebo černá smrt, která ve 14. století vyhubila třetinu obyvatel Evropy, nezmohly se stinnými stránkami lidské přirozenosti zhola nic.
Každou takto spektakulární historickou událost přesto následovala určitá změna, příchod nového řádu, systému nebo i režimu. I nás teď podle všech indicií čeká patrně neodvratná ekonomická recese a leckomu nepůjde jen o čest a slávu, ale o holou existenci a přežití.
Za takových okolností se samozřejmě jakékoliv duchovní hodnoty automaticky odsunují na druhou kolej. Zdaleka ne všichni si z toho budou ale dělat těžkou hlavu. Ti skuteční, velcí boháči tratit nebudou. Naopak své jmění ještě navýší, samozřejmě na úkor lidí, které konsekvence doby postcovidové zbaví jak peněz, tak i důstojnosti a posledních iluzí o lidské vzájemnosti a pospolitosti.
Kde jsou ty krásné, idylické časy, kdy jsme si sami vyráběli roušky i respirátory a posílali je těm druhým? Kam se poděly stovky empatických studentů, kteří zdarma obstarávali starým lidem nákupy? Kde jsou firmy, které loajálně zlevňovaly energii, internet nebo kapesníky?
Co se to stalo s naší společností? Bohužel nic. Vrátila se jen do starých, vyjetých kolejí. Všechny bohulibé aktivity postupně utichly a odstartoval tradiční „boj o zrno“ v dobře známých kulisách finanční totality, jejíž jedinou, avšak momentálně dosti podstatnou brzdou zůstává nevyzpytatelná pandemie koronaviru, která evidentně ještě zdaleka nevyřkla svůj konečný ortel. Nikoho už ani nepřekvapí, že například firmy, které rozvážejí hotová jídla a nákupy, si ke koupenému zboží účtují dalších až 40 procent z jeho celkové ceny!
Charita už se nekoná. Uznejte sami, jak může být řeč o charitě a nezištné pomoci, když jde o peníze. Tajemné slůvko a jediná „tvůrčí“ hybná síla tohoto postkapitalistického systému.