Před pár dny prošla tiskem zpráva, která sice není aktuálně politická, nicméně velmi zajímavá: V Británii je druhým nejčastějším jménem nově narozených chlapců jméno Mohamed.

Z tohoto faktu můžeme vyčíst několik zajímavých věcí. Žádná z nich ostatně nebyla neznámá; tento fakt pouze potvrzuje a ilustruje známé skutečnosti.

1. Imigrantům se rodí relativně mnohem více dětí než „domorodcům“.

2. Muslimové jsou si stále více vědomi svých náboženských kořenů, a proto dávají stále častěji jméno Mohamed – v minulosti sice rovněž běžné, ale zdaleka ne tak časté.

3. Toto jméno je svým způsobem vyznavačské a svědčí mimo jiné o skutečnosti, že muslimové nehodlají splynout se společností, do níž se přistěhovali.

U nás je situace jiná. Ukrajinci, kteří u nás pracují, většinou počítají s tím, že se časem vrátí do své vlasti. Početná vietnamská komunita je naopak známa tím, že se chce do naší společnosti integrovat. Řada Vietnamců se představuje českým jménem a svým dětem dává již při narození česká jména.

O naší kultuře můžeme říci, že je posedlá sexem. Nedávno kdosi v rozhlase říkal, že slovo „tabu“ nutno předefinovat: Původně označovalo věci zapovězené, dnes označuje věci, které jsou (zatím) za hranicemi; tyto hranice je ale třeba prolomit. Platí to zejména o různých tabu v sexuální oblasti.

Zvláštní je, že ačkoli nemůžeme mluvit o fyzikálně kauzálních zákonitostech, můžeme pozorovat určité poměrně pravidelné jevy:

Čím více se o sexu mluví a píše, čím více je ho v médiích, zejména v televizi a ve filmech, tím nižší je natalita a tím větší problémy mají muži i ženy s neplodností.

Ve společnostech, které uzákonily potrat, natalita postupně klesá, a to až na výjimky pod hranici přirozené reprodukce. (V některých společnostech, kde je potrat nepřípustný, klesá také, zpravidla se ale drží vysoko nad zmíněnou hranicí.)

Čím více prostoru je věnováno homosexualitě, tím hlubší je krize rodiny a tím vyšší je rozvodovost.

Nabízí se otázka: Opravdu to takto chceme? Zdá se, že pracujeme na vlastním zániku.