„Společnost je všeobecně pedofilní a dospívající mládež je spontánně homosexuální a potřebuje vedení.“ V rozhovoru pro brazilský deník O Globo to prohlásil arcibiskup Dadeus Grings. Omluvou tohoto muže snad budiž jeho věk. V závěru článku je totiž zmínka, že panu arcibiskupovi je požehnaných třiasedmdesát let. Nebo je to jinak? Znám řadu lidí v tomto věku vzdělaných a duševně svěžích, kterým se demence zdaleka vyhýbá. Navíc přes svůj poněkud skeptický a řekněme odtažitý postoj vůči katolické církvi soudím, že k tomu, aby se někdo stal arcibiskupem, musí získat poměrně důkladné vzdělání.

Když se ale dozvím, že na počátku jedenadvacátého století poměrně vysoký představitel církve - a předpokládám tedy, že i vzdělaný člověk - vypustí z úst takovýto blábol, přestávám se už divit čemukoliv. Je to totiž stejné, jako kdyby prohlásil, že je země placka ležící na hřbetech čtyř slonů, nebo jako kdyby vyzýval k obnovení honu na čarodějnice.

Když si někdo plete homosexualitu s pedofilií, je buď trestuhodně nevzdělán, nebo jeho centrální nervový systém není již zcela svěží. Obojí je politováníhodné.

Od pana arcibiskupa je sice hezké, když připouští, že zneužívání nezletilců je „zločin, který má být trestán“, ale vzápětí se dozvíme něco, z čeho se mi již opravdu zvedá žaludek: „Církev bude mít problém řezat do vlastního masa a oznamovat případy příslušným orgánům. Vnitřní tresty přijme, ale oznamovat případy policii je složité. Bylo by trochu divné, kdyby církev obvinila své vlastní syny.“

Jedině a pouze tehdy, bude-li mít církev odvahu říznout do vlastního masa a ty, kteří se prohřeší vůči světským zákonům, předá světské spravedlnosti, mohu si této instituce vážit, jakkoli s její ideologií nesouhlasím.

Jinak mohu církev vnímat pouze jako spolek „hochů, co spolu chodí“, který je připraven jakoukoli nezákonnost, jinými slovy jakékoli svinstvo zamést pod koberec svého svatouškovství. Pohlavní zneužívání je přece trestný čin stejně jako krádež či vražda. Rozdíl je pouze v délce uloženého trestu. To církev hodlá i případnou vraždu řešit „vnitřním trestem“?

V současné době vypracovávám znalecký posudek o muži, který se dopustil pohlavního zneužití nezletilého chlapce. Již v době zahájení trestního stíhání byl nucen opustit podnik, ve kterém byl zaměstnán. Mlčenlivost znalce mi znemožňuje uvést, o jakou firmu se jedná, ale tento podnik je nesporně mnohem seriosnější než celá slavná Církev svatá.

Byl bych nerad, kdyby z mého textu vznikl dojem, že katolickou církev vnímám jako sběř nemorálních jedinců, kteří nemyslí na nic jiného než na to kdy, kde, jak a koho pohlavně zneužít. Nikoli poprvé zdůrazňuji, že jsem přesvědčen, že se – navzdory mediální nafouknutosti – jedná o jev zcela minoritní. Jsem hluboce přesvědčen, že drtivá většina „zaměstnanců“ církve žije zcela mravným životem a poctivě vykonává svou profesi: křtí, oddává, dává poslední pomazání, pohřbívá, podílí se na vzdělávání mládeže, celebruje mše a vykonává všechno to, o čem já jako neznaboh nemám ani ponětí.

Další perla, kterou pan arcibiskup vypustil, zní následovně:

„Víme, že adolescent je spontánně homosexuální. Chlapci si hrají s chlapci, děvčata si hrají s děvčaty. Takže když pak chybí správné vedení, zafixují si to. Tudíž otázkou je, jak budeme vychovávat naše děti v sexualitě, aby byla lidská a správná?"

Promiňte, ale tohle je „ptákovina ze všech ptákovin nejptákovinovatější“.

Víte, tatínku a maminko, že když váš synek kope mičudu s ostatními chlapci – protože „s holkama se prostě fotbal hrát nedá“ – je to vlastně projev homosexuality?“

A když si vaše dcerunka hraje s ostatními děvčaty s barbínami, což je hra, na kterou kluka nenalákáte, je to rovněž důkaz o rané homosexualitě vaší zlatovlasé ratolesti.

Podle pana arcibiskupa by tedy výchova měla pravděpodobně směřovat k tomu, aby si chlapci hráli s panenkami a křehká děvčata hrála ragby? Cítíš, čtenáři, tu absurditu?

Vrátím se ale k míchání jablek a hrušek, tedy k nanejvýš trestuhodnému směšování homosexuality a pedofilie.

Homosexualita v současnosti již není vnímána jako choroba a odborníkům v dané oblasti je zřejmé, že sexuální orientace je biologicky dána. V žádném případě to není otázka volby a je nezměnitelná. Předělat homosexuála na heterosexuála je stejně snadné jako naopak předělat heterosexuála na homosexuála, tedy – nemožné.

Navíc homosexualita je něco, co ve své podstatě nikoho nijak neohrožuje a není důvod ji jakkoli diskriminovat či kriminalizovat. Pokud se dva dospělí homosexuálně orientovaní jedinci rozhodou žít v partnerském vztahu, nikoho tím přeci neomezují ani neohrožují. Žijí-li dva muži řádným životem, ničím nepřekračují žádný zákon, může nám přeci být jejich počínání v ložnici naprosto lhostejné.

Pedofilie, to je jiný problém. To je sexuální deviace, v současnosti se též používá termín „parafilie“. V Mezinárodní klasifikaci nemocí MKN–10 se řadí mezi poruchy sexuální preference a je definována jako „Sexuální preference dětí, obvykle prepubertálního nebo časného pubertálního věku. Někteří pedofilové jsou přitahováni pouze dívkami, někteří pouze chlapci, jiní se zajímají o obě pohlaví.“

Toto jistě může být závažný problém. Pokud je u někoho pedofilie diagnostikována a existuje-li riziko, že by se s touto deviací dostal do konfliktu se zákonem, je třeba, aby se podrobil adekvátní léčbě. Z uvedeného je snad každému zřejmé, že ani pedofilie není něco, pro co by se člověk rozhodl, že se jedná o poruchu sexuálního zdraví.

Na druhou stranu je ale nutné zdůraznit, že výzkumy potvrzují, že převážnou většinu pohlavních zneužití, které mohou imponovat jako pedofilní, páchají nedeviantní, tedy nepedofilní pachatelé. Příčiny mohou být rozličné a přesahují rámec tohoto textu.

Jeho cílem bylo upozornit hrubé omyly neřkuli lži, jichž se ctihodný biskup Dadeus Grings dopouští ať již z neznalosti, nebo záměrně. Obojí vidím jako trestuhodné a cítím se povinen alespoň čtenářům NP poskytnout objasňující informace.

Autor je sexuolog