Jako mladý environmentalistický aktivista jsem se několik let přímo podílel na přípravě a realizaci programů, které si kladly za cíl přesvědčit dítka školou povinná, že třídit odpad je prima. Byly to velmi úspěšné programy. Pomocí jednoduchých sloganů, her a obrázků smutných zvířátek živořících v lese proměněném na skládku se žáky podařilo pro věc nadchnout poměrně hladce. Převychované ratolesti pak výchovně zapůsobily ve svých rodinách a barevné kontejnery se začaly plnit jako o závod. Tenkrát jsem měl pocit dobře vykonané práce. A to práce vykonané pro dobro života, vesmíru a vůbec.
Až později jsem narazil na příběh o Pavkovi Morozovovi (1918-1932). Tento hoch byl rovněž sovětskou propagandou úspěšně převychován ve jménu vyššího dobra. Nebyl však schopen na své rodiče zapůsobit tak, aby se za ně jako správný pionýr nemusel stydět, a proto svého otce udal. Otec pak jako podporovatel kulaků a odpůrce kolektivizace zemědělství skončil v Gulagu, Pavka brzy nato na hřbitově a v učebnicích občanské nauky. Je to smutný příběh. A je o to smutnější, že místo aby působil jako odstrašující případ, mnohem častěji funguje jako obecně akceptovatelný návod. K technice blbnutí dětí se tak uchylují firmy, které chtějí vytáhnout nehorázné sumy peněz z kapes jejich rodičů, aktivisté všeho možného ražení a nezřídka i stát.
S účinky reklamy se bojuje poměrně obtížně, ale jde to. Rodič zde může mít oprávněný dojem, že stojí na té správné straně barikády. Odepření koupě vnucované věci lze totiž prezentovat jako akt hospodárného nakládání s penězi, kultivace vkusu či trvale udržitelného života. Dítě, jehož materiální požadavek nebyl uspokojen, bude jistě smutné a naštvané, ale pravděpodobně si svých rodičů nepřestane vážit.
Za obzvlášť zákeřné považuji zneužívání manipulačních technik směřovaných na děti v případech, kdy je do morálního hávu zabalena hořká pilulka z oblasti politického života. Dočtu-li se o potřebě multikulturní výchovy na školách nebo o komiksu, který má dětem přiblížit strasti uprchlíka Hamída, zatrne mi. Vždyť je to krystalický „Morozov“. Politici, kteří nejsou své dospělé voliče schopni přesvědčit o dobru multikulturalismu a morálním imperativu otevřené náruče, se tedy po vzoru sovětů uchýlí k vymývání mozků nezletilců. Fungovalo to dříve, tak proč by to nemělo fungovat dnes? Navíc ve společnosti, která už dávno biblické „cti otce svého a matku svou“ nepovažuje za základní pilíř své kultury.
Na seminářích o moderní pedagogice jsem se naposlouchal mnohé o nutnosti synergického působení školy a rodiny. Fajn. Ale ve společnosti, která je k přijímání migrantů a multikulturalismu většinově skeptická, musí nutně dojít ke sporu. Dvě základní autority – škola a rodiče - mají k určité otázce odlišný postoj. Pokud by daná otázka nebyla prezentována jako spor dobra a zla, asi by nešlo o nic zásadního. Jenže ona tak prezentována je. Pak si ale dítě musí vybrat svou (tu dobrou) stranu, přičemž strana opačná bude logicky strana zla. A to nejen v této otázce.
Budeme tedy zase svým dětem říkat „tohle si snad můžeš myslet, ale ať tě ani nenapadne říkat to ve škole“? Dovolíme politikům a multikulturalistickým aktivistům, aby proti nám opět stavěli naše děti? Nebo budeme raději volit takové zástupce, kterým Morozov páchne?