Čtvrteční Lidovky se zmiňuji o německé feministce Vereně Braunschweiger jako o ženské, která vzbudila rozruch vydáním knihy „Kinderfrei statt kinderlos“, tedy „Osvobozena od dětí, ne bezdětná“. Knížka vyšla čerstvě v nakladatelství Büchner-Verlag v Marburgu a můžete se pobavit její četbou za pouhých 13,00 eur. Skoro zadarmo, chtělo by se zvolat.
Verena Braunschweiger (narozená 1980) je podivuhodné stvoření zvláštního typu nikoli pro to, co hlásá, ale čím se živí, když hlásá, co hlásá. Holka nevypadá špatně, tak trochu jako z burlesky, když se fotí, ale její myšlenkové pochody jsou opravdu pozoruhodné. Již dříve deníku Kurier (Vídeň) sdělila svoji základní tezi, kterou hutně rozvádí ve svém pamfletu, který ovšem honosně nazývá knihou, že totiž „Dítě je to nejhorší, co lze životnímu prostředí udělat.“ K tomuto kolosálnímu závěru dochází ta dobračka proto, že každé nenarozené dítě ušetří 50 tun CO2 za rok. Dobrý důvod pro to nemít děti, řekl bych. Opravdu bych se bál ji pustit do Afriky bez dozoru a svěrací kazajky, protože tam by musela ty hordy novorozenců v panice hubit, aby se nezalkla uhlíkem rovnou na místě.
Ale považte, Verena se jen tak nedá a rozvíjí svoji myšlénku ještě dále, když deníku Bild Zeitung v interviváriu sdělila, že každá žena, která dosáhne věku 50 let jako bezdětná (tedy přesněji osvobozena zcela od dětí podle Vereny), by měla dostat (od státu) prémii ve výši 50.000 eur. Tady jasně vidíte, že ta holka je myšlenkový titán již ve svých 39 letech. Snad akorát se nezeptala, z čeho že se bude vyplácet bezdětným babám prémie, když se nebudou rodit děti, resp. - a to je otázka kolosální - když nebudou děti, bude-li kdo a komu co vyplácet, když se tak nějak vymře. Ale to jdu moc daleko. Tahle vypočítavá potvora dobře ví, že je tu stále ještě hodně normálních ženských, které prostě chtějí mít děti, protože (a to podepisuji) mít děti a vnoučata je nádhera, a tak té mrše někdo na důchod vydělá. Tak jednoduše to vidím třeba já.
A teď to hlavní: tahle mírně šílená feministka osvobozená od dětí je považte učitelkou v Bavorsku. To trochu rozum nebere a na první pohled si musíte položit hned dvě otázky:
i) jaké že jsou kvalifikační předpoklady pro to stát se účou v Bavorsku
a ii) jak se její názory slučují s tím, že učí ty zaj....é znečišťující emitenty tragické uhlíkové stopy dnes a denně.
Úmyslně si nepokládám otázku, co je asi učí (bojím se na to jen pomyslet). Jenže tady budete překvapeni, jak je ta holka velkorysá. Ona ta děcka nechce pozabíjet, aby nevypouštěla CO2, který ji tak trápí. Bild Zeitungu se svěřila, že „děti, co učím, mám ráda, ale bylo-li by jich méně, dělala by něco jiného“. Anebo, jak uvedla, „by měla menší třídy, to by bylo velmi dobré“. Tak to se mi ulevilo.
Ale přece jenom: je toto vůbec možné, kam až a jak ten feminismus metastázuje do společnosti a co všechno si lidé nechají od těchto pomatenců líbit?
Jsme svědky neuvěřitelně tristní reality té skvěle se vyvíjející západní společnosti plné západních hodnot, které tak vzývají všichni pomazaní těchto dnů. Navíc z těch východních hodnot jde také leckdy až strach. Tak co takhle kdybychom si zachovali nějaké ty naše, takové ty staré, dobré, osvědčené, zaprděné středoevropsko-habsburské: zdravou skepsi vůči věrozvěstům sociálního inženýrství všeho druhu, vůči fachidiotům vychovávaným proslavenými universitami tak dobře, že je napadají až takové kokotiny jako Braunschweigerovou, dobrou víru v sebe sama a v to, že když jsme oběma nohama pevně na zemi, zvládneme věci lépe. Co takhle milovat svoji rodinu a nechat se milovat svojí rodinou, plodit a dobře vychovávat děti a zachovat si chladnou hlavu a zdravý rozum tam, kde kolem se blbne a blbne?
Ať se o blby starají psychiatři. Není to jednoduché, ale opravdu to jde. Není to jednoduché už například proto, že žijeme v civilizaci tak zhovadile přecitlivělé, že když někde uvízne kočka na stromě, vysvobozují ji hasiči, místo aby ji nechali, ať si s tím poradí sama, což ona nakonec také udělá (a když ne, tak co?).
Vrcholem toho všeho je událost, kdy v kanále v německém Bensheimu před pár dny uvízl na rušné ulici vypasený zavšivený nechutný potkan a vřískal na celé kolo. Co myslíte, že se stalo: vyprošťovala ho z díry v poklopu celá jednotka hasičů o síle osmi mužů a pustili jej do „přírody“, tedy lépe řečeno do kanalizace, aby tam dál šířil choroby. A rodiče uklidňovali děti štkající nad tím, jak ten potkánek trpí, a fotili si tu hrůzu. Chybělo jen ho učesat a navonět. A přitom kterýkoli kolemjdoucí měl udělat to, co učinil za mého mlada bez váhání v ulici Pod skalkou v Jablonci nad Nisou a přímo přede mnou pohotově můj z práce kráčející otec, když podle zdi našeho domu upaloval vypasený potkan: jednoduše jej na místě zašlápnout jako švába. Už kvůli té uhlíkové stopě a všeobecné prospěšnosti potkanů pro lidstvo. Tak.