Před několika dny jsem zaznamenal, že EU požaduje po ČR, aby podnikla opatření k tomu, aby v následujících letech bylo 30% (opravdu třicet procent!) dětí od 1 roku umístěno v kolektivních zařízeních, tzv. jeslích. Považuji tuto zprávu za alarmující a chtěl bych vás čtenáře seznámit se svými zážitky, názory i prosbami.

Naše starší dcera se narodila v r. 1983. Následujícího roku jsem nastoupil výkon základní vojenské služby. Žena tedy brzy musela z ekonomických důvodů ukončit péči o dítě a nastoupit do pracovního procesu a dceru umístit do jeslí. Bydleli jsme tenkrát na okraji Prahy a žena, a později i já jsme si našli práci v části mnohem blíže středu města, a tak jsme umístili dítě do jeslí asi na poloviční cestě. (Kdybychom je totiž umístili v jeslích u našeho domova, tak bychom nestihli dojet do práce včas ani kdybychom tam dceru odkládali hned po otevření. Navíc jesle byly vytížené a tím i naplněné – snad i ony plnily plán na 110% - a tak jsme museli vybírat z toho, kde nám byli ochotni dítě přijmout.) Když jsem se vrátil z vojny, i já jsem se zapojil do každodenního kolotoče. Odborníci říkají, že dítě potřebuje, zvláště v ranném věku, své „rituály“, ale doufám, že to nejsou tyto.

Budíček byl po páté hodině. Vzbudit dítě, které, zvláště v té polovině roku, kdy je ještě tma, nechce vstávat, choulí se pod deku a žadoní; rychle ho umýt, dostat do něj alespoň pár soust snídaně, za neustálého okřikování a popohánění obléknout a pospíchat ven. Minuty čekání na ranní dělnický autobus, jízdy v přeplněném voze kde dítě kňourá a tím jen zvyšuje napětí vaše i spolucestujících. Nervosita, pokud autobus vynechá – jak to stihneme? Budeme muset více spěchat!

Vystupujeme z autobusu. Protože jesle jsou v klidnější vilové části čtvrti dále od hlavní silnice, kudy jezdí autobusy, následuje úprk uličkami. Dodnes se mi vybavují ty povětšinou ženské postavy, sbíhající se ze všech směrů a vlekoucí za sebou (jak Kryštůfek Robin po schodech svého Pú-a) malé postavičky, které sotva stačí kmitat nožičkami, to všechno za hlasitého popohánění, i občasných nadávek. Atmosfera houstne v jeslích, kde se dítě nepřevléká dostatečně rychle, a potom… potom přichází loučení. Zatímco rodič spěchá a dá dítěti rychlou pusu, asi tak třetina dětí spustí pláč. Někdy naléhavý, protože si myslí, že dokáže maminku přivolat zpátky, jindy již resignovaný – ví, že nic nezmění. Jeho soukromé neštěstí tu stojí proti nutnosti vydělat peníze. A tak jej nakonec „teta“ odtáhne kamsi dozadu.

Odpolední vyzvedávání je již veselejší, i když i tady je nervosita z toho, abychom to stihli včas. Aby to naše tam nebylo poslední, osamocené, abychom nemuseli čelit vyčítavým pohledům dítěte i zaměstnané „tety“.

Protože jsem po příchodu z vojny topil v kotelně jednoho úřadu v Praze, pracoval jsem na směny a tak jsem mohl dceru mnohdy brát z jeslí dřív, dávat ji tam později nebo i omluvit ji vůbec. I když ani to nebylo snadné. Dítě muselo být v jeslích nejpozději do osmé hodiny, domů smělo jít nejdříve „po O“, (pro neznalé - po obědě) a ani omluvení na celý den nebylo snadné – propadla by totiž objednaná strava. Ale alespoň jsme mohli spolu být větší část dne.

Trochu odbočím malou „žertovnou“ vsuvkou. Víte, jak si hrály děti v té době „na jesle“ či „na školku“? To vzaly všechny své panenky nebo plyšáčky, položily je do jedné řady podle zdi (kolmo na ni), přikryly je hadříky nebo papíry a samy rázovaly před nimi sem a tam s křikem: „spi!, proč nespíš!, tak budeš spát!“ apod. Byla to jedna z nejběžnějších her. 

Už tenkrát mi při tom nepříjemně trnulo a vzpomínám si, jak jsme záviděli těm „na západě“, že mohou mít svá miminka doma v rodičovské péči a nemusí je pro vítězství nějaké ideologie dávat do takovýchto „kolektivních zařízení“. A to už vůbec nechci mluvit o tom, že v té době existoval i jiný druh jeslí – týdenní jesle. Tam dali rodiče dítě v pondělí ráno a vyzvedli si ho až v pátek večer. A celý týden mohli nerušeně tvořit hodnoty, chodit na schůze, stranicky se vzdělávat. Toto považuji za téměř zločin proti lidskosti a jsem přesvědčen, že děti z těchto týdenních jeslí jsou poznamenané stejně, jako ty, které prošly pasťákem, diagnostickým ústavem či jiným podobným zařízením.

Druhá dcera se nám narodila v r. 1998. (To není nějaká moje autorská licence, opravdu máme dvě dcery v odstupu 15 let.) Když byla žena na mateřské, už jsem nedělal topiče, ale správce farnosti, takže jsem většinu práce vykonával doma či v blízkém okolí. Farářský plat je malý, podpora v rodičovství také, a tak se nám žilo těžko. Pytlíkovali jsme kombinace různých sociálních podpor, já jsem si vzal vedlejšák jako terénní sociální pracovník. Přesto žena zůstala na mateřské až do konce, protože si chtěla užít tu dobu, kdy může mít dceru u sebe, kdy s ní můžeme oba trávit společný čas, hrát si s ní, číst jí, učit ji poznávat svět. U nás na faře vzniklo mateřské centrum, setkávali se zde děti i maminky a vzniklo tu několik dospěláckých přátelství i dětských lásek. Když manželce skončila mateřská, vodil jsem dceru do školky – zvolil jsem školku, zařazenou do systému zdravých mateřských škol. Když šla do první třídy, měla už náskok: uměla písmenka, čísla a měla některé další dovednosti. Jsem přesvědčen že díky tomu, že byla v raném věku v péči rodiny.

Jako sociální pracovník jsem absolvoval přednášku prof. Matějčka. Mimo jiné zde řekl slova, která mi utkvěla: dát dítě do kolektivního zařízení před čtvrtým rokem jeho života je zločin, stejně jako je zločin, nedat ho tam po čtvrtém roce. Dokládal to tím, že dítě v prvních třech letech potřebuje rodinu, aby z ní získával pocit bezpečí a vzory pro svůj pozdější život, kdežto nejpozději od pátého roku potřebuje okolo sebe vrstevníky, aby se naučil navazovat sociální vazby.

V současné době se dozvídáme, že je všechno jinak. Že by se matky a otcové neměli starat o své děti, ale že by to měli přenechat jeslím, hlavně aby oni zvyšovali procenta HDP. A že když to takhle bude, budou mít z toho prospěch rodiče, děti i stát. Nevěřím tomu! Proto vás všechny zainteresované prosím – zabraňte vzniku dalších generací sociálně emočních deprivantů! Samozřejmě jsem přesvědčen, že pokud se někdo domnívá, že pro jeho dítě je lepší, že on nebo ona bude „dělat karieru“ či „dělat peníze“ a o výchovu jeho dítěte se bude od peřinek starat (státní či obecní) instituce, má na to právo, ale já si myslím že stát i občanské aktivity by měly vynaložit své síly na to, aby lidem formou osvěty ukázaly, že tento názor je překonaný a scestný.

Možná, že si řeknete, že jsem jen dalším maskulinním otrokářem, který nechce ponechat své ženě svobodu kariery a nutí ji k ponižující péči a výchově dětí. Proto bych chtěl dodat, že moje manželka měla skoro vždy stejný či vyšší plat než já a stejně či více prestižní zaměstnání, což trvá doposud. Nyní má zaměstnání s platem vyšším, než je součet obou mých platů od církve a od sociální sfery. Proto i ošetřování při nemoci dítěte a další volno, nutné k chodu domácnosti, čerpám povětšinou já. Přesto bychom ani jeden nedali přednost „péči“ o dítě v jeslích před pobytem v rodině.

Nejsem politikem ani odborníkem ne danou problematiku, proto nevím, jak k problemu přistupovat. Možná by bylo vhodné iniciovat širší debatu, aby se zjistilo, jak české rodiny a české ženy zvláště k otázce přistupují a jaká jsou jejich očekávání, možná by bylo vhodné potom přijít s peticí, která by počet hlasů občanů a občanek (odděleně?) zachytila a ukázala tak našim politickým orgánům, jaká je vůle jejich voličů a voliček. Představa, že by takhle mělo být postiženo každé třetí dítě ve věku 1 – 3 let je hrůzná.

Abych podnítil veřejnou diskusi, obrátil jsem se otevřeným dopisem na několik předních českých žen se žádostí o odpověď a o pomoc. Jsou to paní Kateřin Jacquesová, Jana Hybášková, Jana Bobošíková, Michaela Marksová-Tominová, Rut Kolínská, Jiřina Šiklová a Livie Klausová. Jejich reakce na moji výzvu spolu s textem dopisu vyvěsím na stránkách Děti v jeslích, kde můžete i vy všichni zveřejnit své názory na tuto problematiku. Prosím všechny, nebuďte lhostejní, lhostejnost se nikdy nevyplácí.

Desná v Jizerských horách

Autor je starokatolický duchovní