Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Den v ústavu pro mentálně hendikepované

30.4.2019

Úroveň státu se pozná ne podle toho, jak jsou lidé bohatí, ale jak se stará o své nemohoucí a hendikepované spoluobčany. Nejsme na tom špatně.

Na počátku byla mailová zpráva s prosbou, jestli bych nepřevzal neurologickou péči v ústavu pro mentálně hendikepované občany po kolegyni, která odešla v pokročilém věku na odpočinek. Ten mail měl v sobě cosi naléhavého, nějakou vnitřní výzvu, což byl důvod, proč jsem i přes své zaneprázdnění v ordinaci odepsal, že přijedu a pokusím se pomoci. Moje představy o duševně nemocných (těch skutečně nemocných) skončily kdesi v době studií psychiatrie před mnoha lety...

Ústav je položen v poměrně atraktivní části města s krásnou vyhlídkou na centrum, park a řeku. Patří k němu rozsáhlá zahrada a velká střešní terasa. Stavba - i když pochází ještě z dob socialismu - nemá klasické nemocniční prvky, malé pokoje pro mnoho osob a temné chodby. Naopak je světlá, prostory jsou velkorysé a struktura i přes počáteční horší orientaci je logická a účelná.

Rozdíl mezi klasickou nemocnicí a tímto ústavem je v tom, že v nemocnici se věci dějí, lidé se léčí (občas se vyléčí), nebo třeba i umírají. Jde však o dynamicky se měnící situaci vyžadující neustálou změnu přístupu personálu. Každý, kdo pracuje v nemocnici, vám potvrdí, že maximálním stimulem pro jeho práci je občasný úspěch, vyléčení někoho, s kým si předchozí lékař nevěděl rady. Řečeno stručně, stav nemocného před týdnem je jiný, než teď (se samozřejmou snahou o to, aby byl lepší).

V předmětném ústavu nic takového není. Jsou v něm nemocní, kteří neměli to štěstí, aby se narodili bez poškození mozku, se všemi smysly, jedinci, kde se během jejich porodu stalo cosi neočekávaného, lidé, kteří prodělali v kojenecké či batolecí době těžkou infekci při banální dětské nemoci a rodiče si je vzhledem k jejich stavu netroufli či nemohli nechat doma. Mnoho z nich už žádné příbuzné nemá. Řečeno opět stručně, ti lidé jsou vzhledem ke svému stavu pro společnost neperspektivní (citlivým čtenářům se za napsaný výraz omlouvám, ale nechci daný stav nějak kulantně okecávat).

Co nelze nepostřehnout ihned po vstupu na oddělení, je vlídnost ošetřujícího personálu k pacientům. Žádný křik, žádné poroučení, jejich případná agrese vůči nim či sobě je tlumena klidnými slovy a úsměvem. Klienti jsou pečlivě ošetřováni, žádné proleženiny u nepohyblivých. Vědí, že Honza nemá rád nové podněty, Jiřinka má ráda blyštivé korálky a Karel potřebuje za každou cenu pomáhat. Blanka se neustále ptá, kolik je hodin, a sdělenou hodnotu pak porovnává na svých nefunkčních primkách. Je to zcela jiný svět, tak nepochopitelný pro nás, co se pachtíme pro náš denní vezdejší chléb. I čas tady má zcela jinou dimenzi než venku.

Nevím, jak je to jinde, ale v daném ústavu je o klienty postaráno dobře. Někde jsem četl, že milovat to, co je krásné, je snadné. Pravý člověk se pozná podle toho, že miluje i to, co je na první pohled obtížné k projevům lásky. Jsem si jist, že lidé, kteří se o tyto pacienty starají, to dávno vědí a konají.

Dokonalá úcta a respekt.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



zpět na článek