6.10.2022 | Svátek má Hanuš


SPOLEČNOST: Den, kdy konečně zakázali pornografii...

22.11.2005

Dne 31.10.2005, tedy přesně na synovy narozeniny, jsem jako obvykle navštívil čerčanské INFO centrum, abych si vyzvedl elektronickou poštu, rozhlédl se po pracovních příležitostech (jsem už bezmála rok bez místa) a zastavil se na stránkách australské fotografky Abby Wintersové. Jaké však bylo mé překvapení, když mi vedoucí knihovny přístup na internet zakázala – s odůvodněním, že porušuji interní řád, který zakazuje navštěvovat pornografické stránky...

Nevěděl jsem honem, co dělat, žádnou hloupost jsem udělat nechtěl, takže jsem se otočil a odešel. Nasedl jsem na nejbližší vlak a odjel do Benešova, kde jsem svůj předpokládaný denní program bez sebemenších protivenství absolvoval. Ale cestou se mi v hlavě všechno rozleželo a po návratu do Čerčan jsem zašel na obecní úřad se stížností. Řekl jsem tam, že navštívené stránky ani při nejvyšší myslitelné pruderii nelze považovat za pornografické, a zároveň jsem vysvětloval (přestože si myslím, že do toho nikomu nic není), co na těch stránkách hledám: přes firmu, která v naší zemi ovládá velký podíl trhu s nástěnnými kalendáři, se snažím některé fotografy prosadit do běžné distribuce. Mezi jinými právě Wintersovou, poněvadž ona nahlíží ženskou krásu jinak, než filutové z Penthousu a jim podobní. Wintersová tvrdí a svou tvorbou dokládá, že žena je krásná taková, jaká ve skutečnosti je: bez čarování se světly, bez naolejované kůže, bez stále stejně vyzývavého svitu v očích...

Je snad viditelné pouhým okem, že podobná hodnocení nepocházejí od člověka, který po připojení na síť okamžitě podléhá nejnižším pudům. Ale ať si i podléhá! Vždycky bude úctyhodnější než provozovatelé činnosti, která takovým zákazům, jaký postihl i mne, musí předcházet: totiž slídění, které stránky na internetu navštívil. Tato činnost mi připadá nemravnější než cokoli, co se její pomocí dá vypátrat. Zaměstnance knihoven a INFO center si přece platíme od toho, aby nám přístup k informacím umožňovali, a ne aby za nás rozhodovali, co máme hledat, kam se máme dívat a nač smíme myslet.

Placená veřejná služba by měla mít parametry nastavené jinak. Problém, je-li tu vůbec jaký, lze s mnohem větším efektem řešit zajištěním přirozené diskrétnosti internetového pracoviště, a pojem „veřejná služba“ rozhodně neznamená, že kdokoli, kdo se k tomu cítí oprávněn, smí beztrestně šmejdit v našem soukromí. – Svěřením dopisu České poště na ni přece také nedelegujeme pravomoc dopis si otevřít a přečíst.

Malá odbočka literárně technická: proč jsem hned v první větě článku zmínil synovy narozeniny? Má tím být podtrženo, že i lidé jako já (navštěvující stránky, které vzbuzují v zaměstnancích lecjaká podezření), mohou být rodiči. Takže pokud důvodem zákazu byla snaha chránit děti před zhoubnými sklony rodičů, jistě nemělo zůstat jen u zákazu používat veřejný internet; konsekventní by bylo nasadit k nám do rodiny obecního slídila, který by kontroloval, jak mluvím a co píšu. Komu píšu; kdo píše mně; zda ještě hledám práci; kde ji hledám; co dělám, když zrovna nehledám práci... a pokud bych práci sehnal, měl by slídil zaměstnavatele navštívit a včas varovat. – Uveřejnil jsem na Neviditelném psu už jeden takový článek (jmenuje se Ministerstvo čuňáren), a docela mne děsí, jak se obavy v článku vyslovené postupně naplňují.

Obecní úřad, kde jsem si stěžoval, mi až dosud příliš nepomohl. Vedoucí knihovny je manželka obecního radního... znáte, jak to chodí. Na svou stížnost jsem dostal odpověď, která se vůbec netýkala merita věci. Podal jsem tedy stížnost novou; rada ji projednávala, ale zatím zřejmě úplně neprojednala. V nové stížnosti se ptám, zda se mnou rada vůbec míní jednat nebo zda problém necháme dojít k právníkům – protože když sousloví „lidská práva“ vysloví právník, zní to vždycky naléhavěji.

Ale právníka pak bude muset taky někdo zaplatit... je si úřad naprosto jist, že to nebude on jako zřizovatel knihovny a INFO centra, kdo bude muset vytáhnout šrajtofli? Všichni snad tušíme i bez právníka, že pracovník knihovny není Bůh, který bdí a v blízkosti toho, co on sám nebo jeho zduřelá bigotnost považuje za hřích, varovně zvedá prst nebo rovnou exkomunikuje. Pracovník knihovny je jen člověk, kterého si najímáme na jakousi službu. – A pokud ji chce vykonávat jako fízl, měli bychom mu to umět říct.

A také bychom si jej měli přestat najímat.

Michal Matoušek