Motto: "Úkolem úřadů je nutit poddané, aby dělali to, co je v jejich životním zájmu... a to stát se užitečnými služebníky státu." (text z r. 1778 - odposlechnuto z rozhlasového pořadu Toulky českou minulostí).

Syn se zeptal, má občas takové záludné otázky a tohle zaslechl v televizi, co že prý je to ta unavená demokracie. Tak a teď, táto, vysvětluj. Což o to, v mediálním prostoru demokracie poletuje neustále a s tím výrazem je každou chvíli spojené nějaké to přídavné jméno - unavená demokracie, ukradená demokracie, demokracie sociální, demokracie vybojovaná nebo dokonce demokracie oklamaná… Z vět, které příslušný sdělovatel kolem těch slov vystaví, mám však skoro vždy intenzivní pocit, že má zřejmě úplně jiné vnímání významu než já. Takže co to vlastně je, ta demokracie? Je to otázka hříšná, protože odpověď je jasná a primitivní? Možná ano, stačí přece použít Google nebo postaru slovník, nejlépe filosofický, a "tam to všechno je". "Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid vykonává správu věcí společných, veřejných…", praví Wikipedie a nebo "Demokracie je jedna z forem vlády, vyznačující se oficiálním vyhlášením principů podřízení menšiny většině a uznáním svobody a rovnoprávnosti občanů" dí zase "komunistický" Filozofický slovník z roku 1976.

Můj problém s termínem demokracie začíná v okamžiku, kdy se směšuje "demokratický systém" s "demokracií". Splynutí těchto termínů je časté a evidentně obecně přijímané. Pro mne je však matoucí. Je to vlastně totéž, jako kdybych, například, dával ten samý význam pro "housle" a pro "houslový koncert". Jenomže to, že v ruce držím housle, ze mne samo o sobě ještě neudělá houslistu. Kvalita houslí sice ovlivňuje moji hudbu, ale na druhou stranu přece nemohu své vrzání obhajovat tím, že v ruce nedržím stradivárky. Abych se stal houslistou, nestačí si vložit pod bradu sebelepší nástroj – houslistou se stanu, když mám hudební sluch a schopnost hudbu vnímat a cítit a také mám v sobě ochotu za své přání zaplatit - obětovat čas a úsilí se na housle naučit a cvičit.

Jedna věc je tedy nástroj, systém, pravidla a druhá pak má schopnost tento nástroj a systém obsluhovat a ovládat a pravidla dodržovat. Jedna věc je tedy demokratický systém a druhá pak demokracie. Demokracie je vlastnost společnosti, její schopnost ovládat běh událostí. Demokracie jako vlastnost společnosti je tak pro mne to samé co dospělost u jednotlivce. Pomiňme teď možný význam dospělosti jako dosažení plnoprávnosti nebo jako pohlavní vyspělost – dospělost je stav, kdy jsme schopni se za sebe rozhodovat, tj. kdy jsme schopni nést důsledky svých rozhodnutí. Dospělí jsme tak až tehdy, když jsme schopni – platit. Každé naše rozhodnutí je přece volba z variant, každá varianta má na líci své klady, výnosy a na rubu své zápory, náklady. Jako dítě si mohu pouze přát, vyzobávat si klady jednotlivých možností a na dospělém je pak vyfňukávat. Dospělým se však nestanu proto, že mám odvahu nadávat starším, kouřit či jsem již schopen zahájit pohlavní život. Dospělým se stávám až tehdy, když jsem schopen rozhodnout se pro určitou životní variantu nejen s jejím lícem, ale i s rubem, tj. když jsem schopen nejen využívat výnosy své volby, ale rovněž nést její důsledky, platit. Jedině s touto schopností jsem dospělý. Dospělost je mentální stav. Právně sice nastává dosažením osmnáctého roku, ale fakticky u někoho třeba již ve čtrnácti a u jiného zase nenastane nikdy.

V případě společnosti je to to samé. Demokratičtí nejsme proto, že jsme si instalovali demokratický systém, v rámci kterého můžeme na režim a jeho představitele nadávat. Demokratičtí jsme až tehdy, když jsme schopni vést diskuzi, jejímž výsledkem není pouhý souhrn přání, ale jejímž výsledkem je rozhodnutí, za která jsme ochotni platit.

Schopným manažerem je člověk, který jednak ví, co od svých podřízených chce a jednak je schopen si k tomuto úkolu své podřízené vybrat. Pokud jsme si instalovali demokratický systém, pak jsme my občané chtě nechtě na sebe přijali úkol politických manažerů, kteří vědí, co chtějí a jsou schopni si k tomu vybrat své zástupce. Plníme tento úkol, závazek? Nebo dokonce – uvědomujeme si vůbec, že máme tento úkol? Řekl bych, že nikoliv – neplníme tento úkol, nenaplňujeme tento závazek, dokonce si jej ani neuvědomujeme a nepřiznáváme se k němu. Naopak. Nadáváme na své politiky a z těchto nadávek si vyrábíme alibi, které nás vyviňuje z našeho úkolu, závazku. Máme pocit, a urputně o něm sami sebe přesvědčujeme, že my za aktuální stav nemůžeme, že nám vše kazí politici. Děláme přitom v podstatě to samé, co špatný manažer, který svou neschopnost a špatné výsledky vysvětluje mizernými podřízenými (jež si přitom sám vybral), kteří neplní úkoly, neposlouchají jej a okrádají jeho firmu.

Tento náš alibismus je přitom v podstatě logický. Kdo chce vládnout, musí být schopen stát se hegemonem, tedy tím, kdo stanovuje pravidla a prosazuje svou pravdu. V několikatisícileté historii lidstva však většinová společnost hegemonem nikdy nebyla, vždy vládla úzká skupina kolem panovnického rodu. Společnost nezmění své stereotypy nejen ze dne na den, ale ani z desetiletí na desetiletí. Roli hegemona se tedy bráníme. Tváříme se tak, že demokratický systém je jakýsi stroj na demokracii. Stroj, který obsluhují a řídí politici a oni nesou zodpovědnost za to, jak funguje. Tento stereotyp (politici nám vládnou) nejsme schopni překročit (a změnit na – politici jsou naši podřízení).

Před čtvrt stoletím jsme instalovali (byl nám instalován) demokratický systém. Ten jsme ale demokracií nenaplnili. Ukázalo se, že jsme si sice pořídili housle, ale ty, divíme se tomu, jaksi samy nehrají (co to je za krám, že? kdo to vyrobil?). Nadáváme na politiky a na jejich způsoby a přitom jejich demokratické chování je pouze odrazem úrovně našeho demokratického myšlení. Řešíme, zda máme mít většinový nebo poměrný volební systém, zda máme volit prezidenta přímo nebo nepřímo a zda a co vše máme rozhodovat referendem, a přitom ve skutečnosti nevíme, co chceme a co jsme ochotni za to zaplatit. Jsme tak ve stejné situaci jako člověk, který nemá hudební sluch, ale řeší, zda chce hrát na housle nebo violu.

Skrze politiku, tj. skrze mandát, který ve volbách politikům udílíme, máme jedinou možnost jak řídit a spravovat svůj stát. A přitom jsme si svět politiky nechali zhnusit. Ne, že by svět politiky byl čistý, to tam, kde se rozděluje spousta peněz, ani nejde, ale tento proces zhnusení je naprosto účelový a programový. Výsledek je přirozený - zhnusení nás vede k iluzi, že před politikou je nutné jednotlivé složky státu ochránit. Je nutné dát jim nezávislost. Tato nezávislost je však zároveň neohroženost před občany. V loňském roce jsme sice neustále řešili, jak si nový prezident vymezuje nové hranice svých pravomocí a privilegií (a báli se, zda to neohrožuje demokratický pořádek), ale přitom jsme dostali spoustu signálů a informací, jak si jednotlivé úřady vymezují vlastní rozsah moci a budují neohroženost. To nás přitom nechalo v klidu, a to s falešným dojmem, že je to přece na úkor politiků a je to tak tedy v pořádku. Žehráme sice nad tím, jak nás politici neposlouchají, ale přitom si necháváme omezit prostor, v kterém má vůbec smysl, aby nás poslouchali. Tím, jak se omezuje prostor politice a rozšiřuje mocenský prostor úřadů, dochází k pozvolnému a trvalému přesunu – hegemonem se stává ÚŘAD. Jen pro příklad (z mnoha) - centrální banka může z hodiny na hodinu uložit jednorázovou daň z vkladů obyvatelstva ve prospěch jedné skupiny podnikatelů (vývozců) a nemusí se z toho vůbec zodpovídat. Netvrdím, že je to proti zákonu, ale představa, že by vláda vytáhla z kapes střadatelů několik desítek miliard za účelem zlepšení HDP je naprosto absurdní a politicky neprůchodná. ČNB to naopak může udělat úplně svévolně bez jakékoliv zodpovědnosti za výsledek či důsledky. Státní zastupitelství může přemrštěnou monstrakcí shodit vládu a nemusí ani po víc jak půl roce předložit průkazné argumenty, které by tuto monstróznost alespoň náznakem obhájily. Opět netvrdím, že zasáhnout proti politikům je špatně nebo že by jednání obviněných bylo úplně čisté, ale tvrdím, že ono monstrózní představení vedoucí k ovlivnění politicko-mocenských poměrů mohli státní zástupci, soudci a policisté udělat v rámci nastaveného systému naprosto svévolně a že se poté nemuseli ze svého jednání zodpovídat. Prostě Bůh Úřad se rozhodl – je neprůstřelný a nesesaditelný. Jak je námi občany ovlivnitelný? Nijak.

Doba je těhotná totalitou. Anebo jinak – naše mentální vybavenost ve skutečnosti inklinuje k totalitnímu systému, jakkoliv si to neumíme přiznat. Už to ale nebude totalita tažená nějakou myšlenkou, nějakou speciální ideologií typu komunismu či nacionalismu. Teď si už otevíráme vrátka totalitě úřední – totalitě bez myšlenky, bez ideologie. Totalita jako stroj, čiročirá BYRO-KRACIE, vláda úřadů, vykonávajících dobro na svých podřízených, kteří tomuto stroji patří. Občan je opět tím poddaným či podřízeným, je opět pouze tím materiálem, který potřebuje vychovat, opečovat, řádně proměřit a příslušně obrobit a hlavně hlídat. Občan je jen objektem páchaného dobra, dobra, které stanoví bůh úřad. Demokratický systém je již jen zástěrka. Politika je již jen divadelní jeviště, na kterém se hraje jakési představení pro kratochvíli diváků a – jejich manipulaci. V tom představení je to dostatečně černobílé, s jeho pochopením se nemusíme příliš zatěžovat. Představení, které nám nemá přinést poznání reality, ale pouze emoce a nálady. Představení, které nás má vést potřebným směrem a které nám má dát ty správné předsudky a mýty. Herci v tomto představení obdrží (ať chtějí či nikoliv) role postav, které se hodí do dané hry – role andělů se svatozáří (určeno pouze pro několik a pokud možno již mrtvých) a role ďáblů s rohy. Představení iluzorního souboje dobra se zlem má za cíl jediné - falešný pocit, že snad svými náladami a emocemi o něčem rozhodujeme.

Na závěr ještě dodatek, kterým se tak trochu vrátím na začátek. Uvědomuji si, že je zde ještě jeden termín, který bylo možné použít – občanská společnost. Bohužel je to ale termín pro mne příliš zprofanovaný. Byl uzurpován některými nátlakovými skupinami, které se při uplatnění svých představ (použiji-li příměr s autobusem) spíše zaměřily na boj s řidičem u volantu než na přesvědčování ostatních pasažérů o správném směru. Význam slova demokracie je však pro mne právě tento – schopnost se vzájemně a většinově přesvědčit o smyslu nějakého cíle a ve vůli za dosažení tohoto cíle zaplatit.