SPOLEČNOST: Demokracie nefunguje
Popularita vlády i obou komor parlamentu je velice nízká a dlouhodobě navíc ještě klesá. Lidé ministrům nevěří a mnohdy k tomu mají pádné důvody. Lidé nevěří ani soudům a policii. I k tomu mají pádné důvody. Mnohé ovládá pocit bezmoci a bezvýchodnosti. K tomu je třeba připočíst, že společnost je do značné míry rozdělena zhruba půl na půl. Výchylka směrem k pravici, která se projevila při posledních volbách do Poslanecké sněmovny, byla do značné míry dílem náhody či spíše prchavých faktorů, které již dávno přestaly působit. Důkazem tohoto mého tvrzení budou příští volby.
Příznakem rozkladu společnosti je skutečnost, že policie koná razii na Vrchním státním zastupitelství. Rozdělena je ovšem i sama policie i státní zastupitelství. Tento stav je v demokratických státech vskutku nevídaný a vyvolává dojem naprosté anarchie či boje všech proti všem.
Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Dle mého názoru má tento neutěšený stav příčiny dvě. Jedny jsou rázu strukturálního, druhé jsou morální.
Za strukturální příčiny považuji například skutečnost, že nevstoupil v platnost zákon o státní správě, který by garantoval určitou nezávislost úředníků na rozmarech politiků. Náš stát prostě nemůže normálně fungovat, protože politici do jeho chodu mohou svévolně zasahovat a této své možnosti se zřejmě nehodlají vzdát.
Strukturálních příčin je pochopitelně více; tuto jsem uvedl pouze jako jeden z nejdůležitějších příkladů. Legislativní nastavení, které ohrožuje a limituje nezávislost státních zástupců a justice nebo práci policie, patří k dalším strukturálním příčinám.
Tyto strukturální příčiny lze řešit změnou legislativy.
Této změně ale do značné míry brání ona druhá hlavní příčina, kterou je nedostatek morálky.
Náš národ se nestane morálnějším díky změnám v legislativě. Platí sice, že příležitost dělá zloděje, ale neplatí, že nedostatek příležitosti dělá poctivého člověka.
Je načase, aby si náš národ připustil, že nechce-li dopustit naprostý rozklad a anarchii, potřebuje morální obrodu. Dokud to budeme zkoušet výhradně změnou legislativy, nikam se nedostaneme.
Až začneme opět přemýšlet o morálce, budeme si muset připustit další nepříjemné pravdy. Jednou takovou nepříjemnou pravdou je, že začne-li se někdo chovat morálně, nemusí se mu to - alespoň v rovině, v níž se většina lidí pohybuje - vůbec vyplatit. To je ostatně důvod, proč se lidé morálnímu jednání vyhýbají. Správně usuzují, že jednat morálně v nemorálním prostředí znamená mít konkurenční nevýhodu. Pokud jedná morálně celý národ (což je na této straně nebe utopie) nebo alespoň jeho značná část (a to už tak docela utopie není), profitují z toho všichni. To si také mnoho lidí uvědomuje, nicméně říkají si, proč bych měl začínat právě já?
Tím se dostáváme k otázce motivace. Člověk, který začne jednat morálně v nemorálním prostředí, k tomu musí mít dostatečnou motivaci. Jak jsme viděli, tou motivací nemůže být, že by se mu takové jednání bezprostředně vyplatilo.
Zde se dostáváme k neuralgickému bodu. Můj poslední článek na Neviditelném psu okomentoval nějaký člověk slovy, že jsem dobrý článek zkazil posledními dvěma větami. V nich jsem totiž hovořil o nedostatku Boží bázně a o tom, že tato bázeň je počátkem moudrosti. Přesto mi nezbývá než opět tvrdit, že nevěříme-li v transcendentní dosah našeho jednání, nebudeme mít dostatečnou motivaci pro morální jednání. Pokud mi někdo dokáže opak, nebudu se zlobit. Nevadilo by mi, pokud by to šlo i jinak než přes bázeň před Bohem. Pátral jsem v dějinách a nenašel jsem zatím jinou cestu ke zvýšení morálky společnosti, než je křesťanské probuzení. Pokud někdo takovou cestu zná, budu rád, když mi ji ukáže.
Začal jsem tvrzením, že demokracie nefunguje. Moderní demokracie se totiž zrodila v určitém světonázorovém prostředí, a to v prostředí křesťanském. Její souvislost s křesťanským pohledem na svět je sice volná, nicméně nezrušitelná. Tam, kde se vytrácí ponětí o transcendenci - a kde se tudíž vytrácí i morálka - se demokracii nemůže dařit dobře. Můžeme kupříkladu říci, že se jí nemůže dařit lépe, než se jí daří u nás. A mnozí mi dají zapravdu, že to není žádná sláva.
26. června 2011
