SPOLEČNOST: Demokracie má průjem
19. století pak přineslo konstituci a 20. století moderní demokracii. Za její krátkou historii se ovšem dostali vládnoucí vrstvy znovu do otěží, tentokrát stranických. Samostatného myšlení ve státní správě aby dnes člověk pohledal. Největší krizi pod vládou nacismu a komunismu má sice za sebou, ovšem ani naše doba nepřinesla mnoho světla.
Začít bychom mohli a měli u sebe. Máme na události kolem sebe i ve světě svůj názor nebo jej přejímáme od druhých a z médií? Asi se to nedá změřit, ale jedno měřítko nabízím. Je jím ochota názor změnit. Výsledku se nedobereme, ale přesto vás mohu ujistit, že si všichni odpovíme, že náš názor je čistě náš a že jsme ochotni jej změnit, když nás někdo nebo něco opravdu přesvědčí.
O sobě se teď pokusím přiznat, že to první u mě valně neplatí. Často si udělám názor podle přátel, kterým věřím, podle známých osobností, kterým věřím, podle recenzí, které si přečtu jako první, a podle nálady. Pak se ale snažím být otevřený diskuzi a názor upravuji a po čase třeba úplně změním.
Stalo se to i s Národní knihovnou. Nelíbila se mi, a tak jsem se (snad celkem logicky) přidal do tábora jejích odpůrců. Pak jsem diskutoval a nakonec jsem svůj názor změnil. Nelíbí se mi dál (asi jako mi nenarostou rovný dlouhý vlasy), ale je mi jedno, jestli bude stát nebo ne. Přestal jsem celou věc sledovat. O stavbách rozhoduje ten, co je platí nebo za placení zodpovídá, a tak celá věc záleží na osvícení investora. Docela jsem se začal těšit, že nakonec knihovna prolomí ledy, já si na její tvar zvyknu a narostou mi dlouhý vlasy.
Potom Jan Kaplický umřel. Pomodlil jsem se za klid jeho duše. Tady klid mít nebude ani po smrti, to mi bylo jasné. Z knihovny se už před jeho smrtí stal druhý radar, rozdělila národ. Jako se z radaru stala útočná zbraň, z knihovny se stal pomník Velkého Architekta. A z pražské verze blobitektury se bohužel stává malá česká snobitektura á la „kdo je pod peticí, ten má pod čepicí“. Pod petici se proto nepodepíšu, ačkoli s jejími body souhlasím. Dám svůj postoj najevo tím, že hned zčerstva pošlu peníze na snad dnes zveřejněný účet nadačního fondu Pro knihovnu a počkám si na studii proveditelnosti, která se ze sbírky má zaplatit.
Snažím se myslet samostatně, ale někde dělám chybu. Když se Kant ptal sám sebe, co je to nedospělost, došel k definici, že je to neschopnost používat vlastní inteligenci bez naslouchání ostatním. Myslím, že jsem ještě nedospěl (ti, co mě znají, o tom nepochybují). Chybuji zřejmě tím, že moc naslouchám hlásným troubám druhé strany. Tak se osvícení nedoberu, protože, jak říkali už staří Slované, KTERÁ SLÍPKA MNOHO KDÁČE, TA MÁLO VAJEC NESE. Uvidíme, kolik spolu vybereme peněz a na co pak půjdou.
