Demokracie nepotřebuje přívlastky. Ta buď je, anebo není. Kdo cítí potřebu opatřovat demokracii jakýmikoli adjektivy, ten buď záměrně, nebo podvědomě touží po jejím omezení či modifikaci tak, aby odpovídala jeho ideologickým představám.

Ta neustále vyzdvihovaná liberální demokracie je jen eufemistickým označením pro demokracii sociální; o přívlastku lidová, který vymysleli komunističtí bossové s absencí klasického vzdělání, ani nemluvě, protože lidová lidovláda je evidentně logický nesmysl.

Konzervativní hodnoty, na rozdíl od těch socialistických, nejsou s demokracií v rozporu. Tzv. liberální demokracie svou tzv. politickou korektností, odklonem od individualismu na straně jedné a příklonem ke kolektivizmu na straně druhé, významně omezuje individuální svobodu ve jménu všeobecného šíření dobra. Jenomže o tom, co je a co není dobro, rozhodují apoštolové liberální demokracie, kteří nejlépe vědí, co je pro lid dobré, a lid je hloupý, když to nechápe.

Přitom demokracie je nadvládou většiny tvořené součtem individuálních názorů na to, co dobré je, nad názorově odlišnou menšinou. Zaobalování pravdy do eufemismů patří možná do diplomacie, do publicistiky a veřejné diskuse však nepatří. Jedině pokud budeme nazývat věci pravými jmény, můžeme si zachovat vzájemnou důvěru. Neustálé ohledy na to, abychom se náhodou někoho nedotkli, vedou k omezování a potlačování diskuse, která je právě podstatou demokracie. Společnost svobodných jedinců a názorů se pak stává společenstvím pokrytců. Bez upřímnosti demokracie skomírá.

Stejné je to s přeceňováním demokratických tradic západního světa. Přitom například Německo žádnou demokratickou tradici nemá. Po autoritářských režimech následovala okupační správa a demokratické principy se tam prosazovaly až nedlouho před jeho opětovným sjednocením. Německo naopak bylo zdrojem pro svět zničujících ideologie právě s přívlastkem socialistická v názvu NSDAP, stejně jako obdobně škodlivé ideologie marxistické. Československo jako meziválečná bašta demokracie, kde na rozdíl od celé střední a východní Evropy byl vliv fašistických a nacionalistických uskupení marginální a německá menšina měla široké zastoupení v parlamentu i vládě, má v součtu s Českem demokratickou tradici podstatně delší. A to nezapočítávám přelom devatenáctého a dvacátého století, kdy se, jak bychom dnes řekli, liberální poměry v rakousko-uherském mocnářství s těmi německými nedají vůbec srovnávat.

Ve zkrácené verzi uveřejněno v LN 28.12.2015

Autor je publicista