Demagog je člověk, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci.
H.L. Mencken, US novinář, satirik a kulturní kritik

Protože politik nikdy nevěří tomu, co říká , je překvapen, když se mu věří na slovo.
Charles de Gaulle

Dívat se lidu na hubu je něco úplně jiného, než podle jeho huby mluvit.
Bertold Brecht

V antickém řeckém státě byl demagog uznávaným vůdcem lidu (demos-agein je lid-vésti), tedy jakýsi tvůrce veřejného mínění, novočesky opinion leader . Teprve později v průběhu dob, když byli demagogové přistihováni při překrucování faktů a při nabízení jednoduchých receptů na komplikované společenské jevy, dostalo toto označení pejorativní nádech. Někdy to trvá dosti dlouho, než veřejnost a hlavně její méně vzdělané vrstvy pochopí, že líbivě zjednodušené návody na zvládání těžko řešitelných situací jsou vlastně podvod.

Vystupovat na obranu národních zájmů a národní identity je vyzkoušená metoda, jak sjednocovat šiky proti těm, kteří je údajně nebrání. Metoda zvláště účinná, jestliže se jako verbální perpetuum mobile bez přestání vkrádá do každého veřejného projevu. V mechanice je perpetuum mobile pouze hypotetický přístroj protivící se fyzikálním zákonům, v rétorice je to naopak velmi spolehlivá páka mobilizující davy. Slovo je dorozumívací prostředek, ale také účinná zbraň.

Bijci za národní zájmy zpravidla podstatu národních zájmů nedefinují, zvláště když se cíle národních států mění v čase podle politické konstelace. František Palacký vymezil v polovici 19. století český národní zájem za pomoci analýz tehdejší mocenské rovnováhy ve středu Evropy. Konstatoval, že národní stát je z hlediska obrany českého národního zájmu slabý. Proto viděl jediné možné zajištění národního zájmu Čechů v širším státním rámci, než je ten, který nabízí idea národního státu. Hledal zajištění existence Čechů ve federální rekonstrukci Rakouska. „Musíme Rakousko ustrojit tak, aby národové rády byly v Rakousku“⁽¹⁾To bylo v době, kdy fenomén globalizace ještě neexistoval ani jako sociologická fantazie. Nikdo soudný asi nebude tvrdit, že role českého národního státu v dnešní globální konkurenci zesílila, že se obejde bez synergie evropského souručenství, nehledě na obranyschopnost státu. Kdo požaduje referendum o vystoupení z Evropské unie, je demagog. Lidé, kteří manipulátorům veřejného mínění naslouchají, nemají většinou představy, jaké by bylo ekonomické a politické postavení malého solitárního státu, trčícího jako cizí těleso uprostřed Evropy. Naštěstí nemají demagogové v současné rozjitřené atmosféře věrohodné alternativní programy pro hypotetický solitární český stát. Jsou to tedy pouhé výkřiky.

Invaze migrantů do Evropské unie se stala vděčným dlouhodobým tématem, jak pro média, tak pro politické reprezentanty, na něm si mohou rétoricky vyzkoušet polemický um o národní identitě, národním zájmu i o národnostních předsudcích. Vědomě používám pojmu polemika, což přeloženo z řečtiny znamená vést slovní válku, nar ozdíl od argumentativní diskuze. Demagogické prvky jako vyvolávání obav ze ztráty národní identity patří do výzbroje manipulátorů veřejného mínění. Ač oni sami do přímého kontaktu tváří v tvář s běženci nikdy nepřišli, ani nemají vlastní dlouhodobé zkušenosti s oblastmi, odkud a za jakých okolností běženci přicházejí, přesto neváhají vytrubovat paušální úsudky o vzdělanosti, cílech a morální kvalitě lidí, kteří prchají před násilím.

Jaký význam mají národní zájmy dnes a jak se proměňují v souvislosti s konstelací mezinárodních vztahů, které se mění v toku doby?

Podstatou národních zájmů v době, kdy pojem globalizace ještě nespatřil světlo světa, byla otázka moci, tedy v době, kdy nacionalistický egoismus vedl k permanentním válkám mezi evropskými sousedy. I dnes, v době vojenských bloků, se paušálně diskutuje o národních zájmech, jen rétorika je poněkud zastřenější. Přesto se jimi v parlamentních kláních bojovně a inflačně hauzíruje, aniž jsou národní zájmy bod za bodem definovány, nehledě na to, že v demokratické společnosti mají různá společenská seskupení své rozporné názory. Iluze o jednotném mínění společnosti mají jen funkcionáři totalitních hnutí. Současní demagogové zažívají velikou konjunkturu. Důležitou roli hraje kalkulace s chováním voličů.

V roce 1844 si mohl Henry Temple 3rd Viscount Palmerston, britský premiér a představitel imperiálního státu, dovolit říci v parlamentu: „My nemáme věčné spojence, ani věčné nepřátele. Jsou to naše zájmy, které jsou věčné a trvalé, a naše povinnost je tyto zájmy dodržovat.“ Bohužel i dnes dochází k oživování národních egoismů, jako v případě Velké Británie, která se nevymanila za svých představ o „splendid isolation“, kdy v době svého rozkvětu mohla diktovat pravidla Balance of Power v mezinárodních vztazích. Podobně se vyjádřil i Charles de Gaulle: „Mezi státy neexistuje přátelství, pouze aliance.“ Ještě pregnantnější je (zkrácený) přípitek vysokého důstojníka US námořnictva Stephena Decatura (1799-1820): „Right or wrong, my country.“ (Ať už správná nebo špatná, je to moje vlast). Proklamovaným nacistickým národním zájmem bylo získat pro německý národ Lebensraum na úkor jiných národů. Sovětský svaz rozšiřoval své mocenské území pod jinými hesly, ale se stejným imperiálním záměrem. Ruská státní idea „sbírání ruských zemí“, tj. rozšiřování území ruského státu, vyvstala ve 12. století jako reakce na mongolskou nadvládu z pocitu permanentního ohrožení cizími invazory. Strach z napadení vnějšími nepřáteli se táhne celou ruskou historií až do dnešní doby a vede k nepřetržitým snahám o expanzi. Komplexslabosti, střídající se s pocitem nabubřelé síly můžeme sledovat až do dnešních dnů.⁽²⁾

Také odkazy na národní tradice a identitu nebývají historicky podložené. Jen za posledních sto let od vzniku samostatného československého státu zažila česká společnost devět státních forem s různými, často protichůdnými státními ideologiemi, které formovaly (spíše deformovaly) občanskou mentalitu a nedovolily národní identitu pevně zakořenit. Všechny tyto atmosférické společenské proměny jsem prožil, a tudíž vím, o čem píši.⁽³⁾

Pod vlivem dějinné diskontinuity a v důsledku narušených občanských hodnot se změnil charakter české společnosti. Není pochyby, že identita českého občana byla silně narušena dvěma násilnými diktaturami. Osamocený (národní?, suverénní?) stát občana a jeho kulturní identitu a hodnoty neochránil. Řádilo násilí a bezpráví. Masarykova zásada byla: „Nebát se a nekrást.“ Třídní diktatura a nedostatková společnost převrátila tuto zásadu v „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“. Ani čtvrtstoletí po sametové revoluci tuto společenskou deformaci nevykořenilo, jak se denně dozvídáme z novinových titulků a elektronických zpráv.

Globalizace, mezistátní propojení ekonomiky a velkých průmyslových celků, standardizace výrobních prostředků i požadavků na standardní kvalitu potravin, zákonodárství, obranyschopnost i zvýšená mobilita pracovních sil, to všechno vyžaduje nové hodnocení významu a úkolů národního státu v globálním mezinárodním systému, který není k zastavení.

Současná imigrační vlna do Evropy odhaluje slabiny evropského integračního procesu. Je stále patrný rozdílný přístup evropských zemí k zákonným řízením pro udělování azylu politickým běžencům. V Německu je právo na azyl součástí ústavy. Německo se poučilo z vlastního provinění, kdy před nacismem prchali političtí odpůrci a Židé. Ve spolkových zemích bývalé Německé demokratické republiky je veřejné mínění poněkud odlišné od starých spolkových zemí. PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes), která organizuje demonstrace proti běžencům, má masový příliv převážně ve východním Německu. Na této odlišné atmosféře je patrný dlouhodobý vliv rozdílného politického vývoje ve starých a nových spolkových zemích. Šířením strachu z cizinců je PEGIDA příbuzná názorům českého prezidenta a jeho sympatizantů, kteří nediferencovaně hazí migranty do jednoho pytle jako beztvarou masu. To jsou atributy demagogie.

Německé politické talk shows diskutují nevzrušeně a racionálně o všech aspektech imigrace a o jejím zvládnutí, aniž přehlížejí vlastní zanedbávání a prevenci migračního problému, který nevyvstal přes noc. Neházejí alibisticky vinu pouze na Evropskou unii, aby exkulpovaly vlastní neprozíravost. Stále ještě jsou patrny názory podložené křestanskou etikou (míním etiku prostou dogmat a církevní politiky). Je to nápadný rozdíl od chování českých politiků, kteří převážně zdůrazňují potenciální negativní dopady migrace a znervózňují veřejné mínění šířením obav, ne-li strachu, místo aby vlny rozruchu uklidňovali. Před několika dny jsem se vrátil z krátké návštěvy v jednom okresním městě v Bavorsku. Zúčastnil jsem se otevírání vánočního trhu, nálada klidná, předvánoční. Totéž v útulných bavorských hospodách. České zpravodajství i politika někdy až byrokraticky cynicky přehlíží, že běženci jsou lidská individua nesoucí individuální osudy, které je nutno také individuálně posuzovat a neházet všechny imigranty jako beztvarou masu do jedoho pytle.

Naštěstí se ukazuje i jiná tvář občanů české republiky, byť početně slabší. Jsou to pracovníci českých neziskových humanitárních organizací jako Člověk v tísni, Lékaři bez hranic, Česká charita, církevní charita i Poradna pro integraci. Zachraňují pověst české republiky.

Při odhalování pomníku T.G. Masaryka v Olomouci 7. března 1993 pronesl Václav Havel nezapomenutelná slova, netuše, jak budou aktuální o několik let později:
„Naše lhostejnost k jiným může mít ostatně jediný možný následek: lhostejnost jiných k nám.“

Poznámky:
1. Krejčí Oskar: Národní zájem a geopolitika, nakladateltví Universe, Praha 1993, str. 50-51
2. Bubláková Tereza: Demokracie v Rusku a její kulturně historické předpoklady, Diplomová práce, Vysoká škola ekonomická , Praha 2011
3. Chyský Václav: Jsme schopni si vládnout? Přítomnost – společenská revue