Před jistou dobou jsem se zúčastnil diskuse o současné Evropě. Shodli jsme se, že to se starým kontinentem jde dosti s kopce a poukazovali jsme na Spojené státy, které jsou méně „korodované“. Pak přišly americké volby s vítězstvím demokratů a leckdo z nás si myslí, že je to v Americe stejné jako v Evropě: všude vládnou socialisté, všude to jde od deseti k pěti. V iráckém tažení se dopouštěli Američané mnoha chyb a je otázka, budou-li schopni je napravit. To je také otázka, k čemu vlastně je taková velmoc dobrá.

Nesuďme však Spojené státy příliš přísně. Všimněme si, že současná situace v Iráku jako by kopírovala jejich dva válečné konflikty za studené války (korejský a vietnamský). Jakožto nejsilnější stát demokratického Západu vedl boj proti komunistické expanzi; ani jednu z těchto válek Američané nevyhráli. Ale ty válečné konflikty byly přispěly k vítězství Západu v celé studené válce.

V současné době Spojené státy již dva roky bojují v Iráku (a opět je nesporné, že neodejdou jako vítězové). Po dvou letech dali američtí voliči najevo svému prezidentu, že se jim tato válka nezamlouvá. To se ale stává většinou mnohem dřív a je celkem obdivuhodné, že to Američané až do nynějška vydrželi. Odmyslíme-li si vojenskou a hospodářskou sílu, je těžké představit si na jejich místě kterýkoli evropský stát. Evropa je jiná.

Postoj Spojených států samozřejmě kolísá; ve svém celku je však pevný a brání západní hodnoty. Ataky proti nim pomáhají pochopit, jaká vlastně současná západní civilizace je a jaký na ní má podíl Evropa.

* * *

Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tak dlouho se mluví o degeneraci Evropy, až s hrůzou zjistíme, že degenerace Evropy je tady. Má mnoho rovin, neméně příčin a na to všecko my v Česku těžko můžeme přijít. Můžeme si ale všimnout jistých jevů, které jsou jakožto součásti této degenerace viditelné. Je kupříkladu zřejmé, že Evropa ztratila vztah ke svým původním historickým kořenům. Utkvělá myšlenka, že někdo obětuje svůj život jen proto, aby zničil co nejvíc životů cizích, je nám v celé Evropě cizí. Když se však teroristické útoky stanou obvyklými, rádi na ně zapomínáme a nestanou se něčím, proti čemu bychom měli nasadit své myšlení i skutky – než bude pozdě.

Evropané odmítají (viz Irák) vůbec bojovat, natož položit život pro něco a a za cokoli. Muselo by se jim vysvětlit, proč, a hned by se našlo hodně hnutí, spolků a stran, které by vylekanému obyvatelstvu vysvětlily, že to, co se od nich chce, má mnoho chyb, že je třeba postupovat jinak (kupříkladu opačně) a podobně. V zásadě je obtížné nejen bojovat, ale i zasazovat se o něco, když člověk neví za co. Toto neexistující "za co" úzce souvisí se ztrátou evropských historických kořenů a samozřejmě že se zplaněním a popletením hodnot. Pokud bychom položili otázku, zda se Evropa neocitá v duchovní krizi, museli bychom odpovědět, že ano.

V naší evropské patriarchální společnosti vznikly a udržovaly se hodnoty na základu původně židovských, později křesťanských příkazů: „Miluj svého bližního…“. Tím, že společnost je – často neochotně, ale přece jen – přijímala, prosadila se láska k bližním jako hodnota. Ale v této patriarchální době bylo třeba ještě něčeho podstatného, co vytvářelo a stabilizovalo hodnoty: autority. Nejvyšší autoritou byl Bůh, s ním se nedalo polemizovat, nesouhlasit. Tak jsme dospěli k Desateru jako k základnímu morálnímu kodexu naší civilizace a k němu se vrátíme, jakmile přeskočíme staletí nutná k tomu, máme-li připomenout světské pokračování příkazů a hodnot.

Obě velké revoluce, francouzská i americká, začaly vytvářet nové kodexy příkazů; jejich normy se již nevztahovaly od jednotlivců k jednotlivcům, ale zabezpečovaly jednotlivcova práva. Chránily individuální svobodu, právo na shromažďování a sdružování a další. Samozřejmě, že to nebylo bezdůvodné, protože tato práva byla od počátku ohrožována mocnými institucemi a z nich především státem. Tak vznikaly a vznikají nové hodnoty, avšak nyní již pod patronací nové autority; Boha nahradil stát. Je to poněkud paradoxní situace, protože většinu nových práv a svobod ustavuje stát do značné míry sám proti sobě. Kupříkladu se státu často znelíbí právo vlastnit, protože mu kazí ledasjaké organizační plány, právo na soukromí stát hlídá, ale často se mnohdy snaží z dobrých i špatných důvodů porušit, a tak bychom mohli pokračovat. Vzrůstající společenský provoz vede k zvětšujícímu se odvolávání na tento nový kodex, jehož normy zastínily příkazy a hodnoty judaisticko-křesťanské, takže, jak už jsem to psal, zplaněly.

Příkladem může být rodina, tzv. patriarchální rodina. Uvážíme-li staletí, kterými prošla, změnila se poměrně málo: otec je živitelem rodiny, žena rodí děti a obstarává domácnost. Jenomže za tu dobu se hodně změnila společnost. A tak ženě přibyla možnost pracovat mimo rodinu, čímž rodina bohatne. Ale je toho najednou na ni přespříliš a rodina jako instituce se nemá oč opřít. Současný rozklad patriarchální rodiny je toho dokladem. – Jiným příkladem je svoboda shromažďovací. Musí mít hranice, protože svoboda bez hranic je anarchií. Ale i seriózně stanovené hranice této svobody jsou snadno překročitelné (a překračují se): zaregistrovaný spolek (sdružení, hnutí, politická strana) začne provozovat cosi, co překračuje schválené svobody, tvrdí, že vše je v pořádku a nic se neděje. Hranice, limity svobody, jsou v tomto případě (a zdaleka není jediný) dosti formální.

Uvedené příklady naznačují, jakým způsobem dochází ke zplanění dříve nepochybných hodnot. Staré hodnoty platí, ale již pouze matně se uplatňuje to nejdůležitější: Bůh jako nejvyšší autorita a láska jako základní prostředník lidí i lidské společnosti.

Samozřejmě, že vzniká otázka, jak to, že tímto způsobem naznačená degenerace Evropy nepostihla Spojené státy, rozhodně ne v této míře. My Evropané nevíme, jak nahlodává červ degenerace Ameriku; nepochybné je to, že mnohem méně než Evropu. A pak, Američané na rozdíl od nás mají Boha, obě normy, staré i nové platí, protože dostanou-li se do rozporu, platí to, co určil Bůh. V Americe tedy mohou mít oba kodexy, aniž to vede k degeneraci, u nás je to obrovský problém.

Ostatně uvidíme, jak tomu bude v blízké budoucnosti. U nás i – za Atlantikem.