7.3.2021 | Svátek má Tomáš


SPOLEČNOST: Decentralizace rozhodování a státní rozvody

22.4.2015

Viděli jsme v bývalém Československu a vidíme stále po světě snahy o decentralizaci územní a finanční. U nás rozvodu předcházelo dohadování, kdo na koho doplácí, zdali z Česka vede na Slovensko penězovod, zatímco tam chtějí rozhodovat o svých zdrojích samostatně.

I jinde mají pocit, že jedna část země živí druhou, někde je to navíc podpořené národnostně – to je zřejmě případ španělského Katalánska. Bohatá Barcelona má pocit, že na zbytek země doplácí, a kromě toho je národnostně a jazykově odlišná. Maximální samostatnost, když ne přímo odtržení, je tady požadavkem běžným. Skotové neargumentují ekonomicky, ale Skot je Skot a Angličan je Angličan. Tož autonomie a budeme si tady rozhodovat o sobě sami, říkají. Co na to v této věci Welšané, není příliš slyšet. Tak i na současné Ukrajině, kde již sovětská propaganda vštípila těžce průmyslovému východu země, že živil celý Svaz – nyní jsou tam přesvědčeni, že doplácejí na zbytek Ukrajiny. Požadavek když ne přímo odtržení, tak maximální samostatnosti, je pak na stole automaticky. Poslední případ toho druhu, odtržený Krym, který také na ostatní Ukrajinu doplácel, je od ekonomického kolapsu zachraňován jen moskevskými dotacemi. Kdo na rozvody a odtržení vydělá ovšem vždy, jsou místní politické elity. Což je také často jádrem jejich rozvodové motivace vlastenčením jen zakrývané.

Když se na věc pohlédne obecněji, je jen logické, že o vynakládání zdrojů by se mělo rozhodovat co nejblíže jejich uživatelům, občanům, jednotlivcům. Tedy v místě samém – v regionech a krajích a okresech. Tam přece ví mnohem lépe než v hlavním městě, někde ve vzdáleném centru, co je třeba, jak rozdělovat peníze, kam investovat. Byrokrat, když je ještě k tomu jiné národnosti, o tom sotva může mít ponětí. A je vždy podezříván, že komusi nadržuje a jiným škodí. Takže ti i oni chtějí rozhodovat o sobě sami. Přirozeně.

Když se to však uváží kolkolem, zdá se, že se toho mnoho nevyřeší přesunem rozhodování blíže ke zdrojům, tedy tam, kde jsou vytvářeny. O zdrojích nacházejících se ve státního rozpočtu se tedy nebude rozhodovat někde v centru, ale v místě samém – v regionu či kraji. Prostředky zůstanou v rozpočtech regionálních, krajských. Teď ale přijdou se stejnou námitkou v okresech – proč se o nich má rozhodovat v regionálním centru, když o svých potřebách vědí nejlépe oni sami, a tudíž by rozhodnutí mělo náležet jim. Argumentace se nemění. Zdroje tedy zůstanou v rozpočtu okresu. Ale takto můžeme pokračovat. Proč má, řeknou si ve městě, o nás rozhodovat okres, když my sami víme nejlépe, kde nás bota tlačí. Totéž si ale řeknou v městečku a v obcích: ať se daně neodvádějí kamsi nahoru, však my nejlépe víme atd.atd.

Když však budeme v této logice pokračovat, musíme nutně dojít k závěru, že o svých potřebách, o vynaložení svých zdrojů stejně ví nejlépe jednotlivec. Dovedení decentralizace do důsledku musí vést k tomu, že všechny zdroje zůstanou jednotlivci, který je vynaloží podle svého uvážení. Na rozdíl od politiků a úředníků vynakládá své vlastní peníze a většinou si dá velký pozor, kam je investuje a za co utrácí. To samozřejmě nezaručuje, že se nerozhodne špatně, ale zajisté udělá všechno pro to, aby důsledky chybného rozhodnutí odstranil co nejrychleji. Protože on za chyby platí skutečně, svými reálnými penězi – kdežto politik a byrokrat rozhoduje o penězích cizích. Pokud neporušil předpisy, učiněná ekonomicky špatná nebo neefektivní rozhodnutí se ho nijak nedotknou.

Jednotlivec se však neobejde bez ostatních. Ostatně již v dávnověku vyloučení z tlupy znamenalo trest nejtěžší. Některé záležitosti – jako obrana, zajištění vnitřní bezpečnosti nebo společná ochrana před požáry až třeba po veřejné osvětlení nebo kanalizaci a čištění vody - je účelné nebo nevyhnutelné zajišťovat a financovat společnými silami. A proto se objevily na světě daně. Občan je – i pod hrozbou použití zákonného násilí – donucen přispívat na uspokojování těchto společných potřeb. Spory se pak ale vedou o míru zdanění a množství těchto veřejných statků. Daňoví poplatníci se všude a tradičně přiklánějí k názoru, že na zdravotnictví, školství nebo policii by se mělo vynakládat co možná nejvíce zdrojů, ovšem s tou podmínkou, že to zaplatí ti ostatní.

Logika decentralizace dovedená do důsledku – a je to také logika ekonomické efektivnosti – tedy vede k požadavku minimální míry zdanění a k produkci veřejných statků jen v míře nezbytné. Byrokraté, národovci, politici však mají motivaci opačnou – chtějí samozřejmě rozhodovat o co největším balíku. Však ten, kdo může rozhodovat, má mnohem víc kamarádů a, všimněte si, mnohem častěji mu zvoní mobilní telefon.

V demokraciích mají voliči možnost jim to nedovolit volbou těch, kteří jsou pro minimální stát – malý státní rozpočet, nízké daně. Pak přijde ekonomický růst a zeslábnou tendence ke státním rozvodům. A to je mnohem více, než by bylo dost.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.