28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Dám tě k soudu!

4.2.2020

Když „dám k soudu“, že mi soused ukradl před domem ferrari, budu muset nejprve prokázat, že jsem opravdu nějaké měl. Ale co když si budu stěžovat, že mi někdo pošpinil čest? Ruku na srdce: opravdu jsem ji měl? A čistoskvoucí? Co když to soud vyvrátí?

Píseň Ivo Jahelky „Soudili se“ je stará hodně přes třicet let. Populární „Slovácko sa súdí“ má ještě o pár desítek let více. A nic se nezměnilo, soudíme se všichni, pořád a o všechno. Zejména pak někteří. A často o prkotiny. Nebo o prkotiny navlečené do slavnostního hávu Velké Pravdy.

Je pozoruhodné, kolik lidí podává trestní oznámení nebo rovnou žalobu, protože „je to moje občanská povinnost“, protože „jenom tak se ukáže pravda“, protože „jenom soud mě definitivně očistí“. A tak se zahajují trestní řízení a soudy kvůli spálení hradních trenýrek, kvůli křečkům u budoucí dálnice, kvůli estébákům, kteří zapsali dotyčného jako spolupracovníka, aniž mu o tom řekli. V poslední době například kvůli tomu, jestli historik může tvrdit, že právnička během x let strávených v jednom ústavu s nechvalně proslulým exprokurátorem musela o jeho veřejně profláknuté temné minulosti vědět.

Existuje pravda, potom spravedlnost a pak zákony. To nejsou rovnocenné pojmy.

Soudy musejí soudit přísně podle zákonů. Spisy v mnoha kauzách mají i tisíce, ba desetitisíce stran. Už mnohokrát jsme to ve zpravodajských šotech ze soudních jednání viděli. (Poznámka na okraj: pokud v těch spisech při přepisování vzniká tolik pravopisných i věcných chyb jako před lety v lejstrech ohledně mého rozvodu, tak maucta!) Jde tu o striktní dodržení zákonnosti soudního procesu. A spravedlnost? O tu soudce může usilovat, ale vždy jen v intencích zákonů. Tresty jako pět let práce ve vepříně, pětadvacet na holou nebo rozdání majetku chudým by u nás neprošly. Dovolím si zde citovat jeden ze svých aforismů: „Spravedlnost je slepá. Proto by měla pobírat sociální příspěvek na bezmocnost.“

Tak alespoň tu pravdu by soud mohl veřejně prokázat, ne?

Bohužel, pravdivý výrok je pravdivý vždy pouze v systému předem zadaných axiomů. Axiomy se nedokazují, ty prostě jsou. Ale můžeme si zvolit jiné a pravda je hned také jinde. Příklady? Trojúhelník má součet vnitřních úhlů vždy 180°, že? Zvolte axiomy podle Lobačevského a už to neplatí. Proužek papíru má vždy přední a zadní stranu, že? Slepte jej do Möbiovy smyčky a tahle „pravda“ se zhroutí. Odváží se třeba jednou nějaký evropský soud vyloučit existenci axiomu „Alláh“? Je prokázáno, že obžalovanému nemohl pokyn k vraždě udělit Alláh, neboť tento neexistuje, a proto je obžalovaný vinen... Odváží se?

Soud samozřejmě ty nejjednodušší pravdy může vyhlásit: „Tenhle pán onu dámu prokazatelně nezabil, je nevinný“ „Obžalovaný prokazatelně nemohl nevědět, že onen milion mu nepatří“ a tak dále. Soud v roli neomylného a vševědoucího pánaboha, v roli nejvyššího arbitra.

Nicméně hledat u soudu pravdu stůj co stůj je v mnoha případech pošetilé. „Dotyčná sice mohla, ale nutně nemusela vědět o minulosti svého dlouholetého vedoucího“ by byl rozsudek, který by žádnou stranu nepotěšil, ale bez Brumbálovy „myslánky“ se přesnější pravdy po tolika desetiletích těžko lze dobrat. Ostatně, pokud si vysoudím, že mi třeba někdo příspěvkem na facebooku způsobil psychickou újmu, tak stejně na celém světě pouze já jediný budu vědět, jak velká ta újma byla, jak jsem ji snášel a jestli vůbec nějaká byla. Tak kde tu je jaká pravda?

Navíc tu existuje něco jako veřejné mínění a to už se zákony, se spravedlností ani s pravdou nemá společného ani zbla. Pokud tedy soud někoho „očistí“, nemusí to v očích veřejnosti znamenat zhola nic. „Soud podle zákonů této země rozhodl, že...“ je krásná věta, ale kdo vám za ni co dá? Pojďme tedy neblbnout a nejprve si důkladně zkusme představit, co bude dál po soudu, co kladným nebo zamítavým rozsudkem získáme a co ztratíme. Možná se pak nebudeme všichni soudit kvůli prkotinám jako ten mlynář s rybářem ve Werichově pohádce.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin