Emil Hácha, jedna z nejrozporuplnějších a nejtragičtějších postav našich dějin, v dopise Edvardu Benešovi krátce po svém zvolení prezidentem napsal: „Současnost bohužel zpravidla není schopna spravedlivého a objektivního soudu.“

Na rozdíl od ní historie disponuje oním klíčovým benefitem patřičného časového odstupu a rovněž také mnohem rozmanitějšími informacemi, z nichž lze extrahovat vše podstatné, a tím pádem i srozumitelnějšími indiciemi, jež vytvoří obraz, do něhož zapadnou všechny dílky skládačky.

Copak asi bude stát v učebnicích dějepisu u letopočtů 2020 a 2021?

Období rozpadu základních občanských práv a svobod?

Když tak stále okolo sebe slýchám povzdechy nad tím, kterak vinou koronaviru těžce trpí naše svoboda a naše soukromí, s mírným podivem zjišťuji, že řada lidí si možná ani neuvědomuje, že tu skutečnou svobodu jsme ztratili už dávno. Až příliš ochotně jsme ji obětovali na oltář zájmů bezpečnosti a životní úrovně. V éře internetu a hitparády moderních technologií zbyl z tohoto vznešeného slova pouze prázdný pojem.

Ten proces zde probíhá už několik desetiletí, fundamentálním způsobem ho urychlilo například 11. září 2001.

To byl historický milník dalšího fatálního přiškrcení křidélek euroatlantické civilizace.

Tehdejší urputná a svéhlavá snaha andělů pomsty z Bílého domu v čele s prezidentem Georgem Bushem mladším potrestat viníky či údajné viníky teroristických útoků a totálně minimalizovat všechna myslitelná rizika vedla ve svých důsledcích k bezprecedentnímu okleštění občanské svobody, soukromí a tím i samotné lidské identity ve jménu všudypřítomného zaklínadla zvaného bezpečnost.

Kontroly na letištích, skenování, identifikace a evidence našich tělesných proporcí a charakteristických vizuálních znaků, rentgenování a důkladné prohledávání osobních zavazadel, všudypřítomné kamery sledující náš pohyb, čidla, GPS, čipy, drony, odposlechy atd.

To všechno jsme vcelku ochotně akceptovali jako daň za bezpečnost a také znak loajality k našim americkým spojencům, kteří po 11. září rozpoutali války trvající prakticky dodnes (i když je sami chvatně opustili), byť i v zájmu úplně jiných cílů, než byla spravedlivá odplata amerického lidu za 11. září.

Jak to kdysi formuloval italský diplomat Niccolo Machiavelli: „Války začínáme, kdy chceme, ale nekončíme je, kdy chceme.“ Ty věci mají tendenci vymknout se nám z ruky a žít si svým vlastním životem. Právě Američané by o tom mohli (a měli) vyprávět…

Svět se velmi změnil a hodně odlidštil. Dnes už si ani nedokážeme představit, že zde ještě relativně nedávno existovala doba, kdy se jen trochu zámožnější Evropané běžně vypravovali legendárním Orient expresem napříč zeměmi zeleného půlměsíce, aby tam strávili klidnou rodinnou dovolenou. A už jen matná vzpomínka zbyla z časů, kdy jste mohli projít celý svět pouze s navštívenkou v kapse.

Teď se ovšem píše rok 2021 a svou vizitku nám předkládá doba covidová, transformující se postupně v dobu postcovidovou.

Společnost zatím marně hledá vhodný modus operandi, takže strach a obavy z nákazy a jejích ekonomických konsekvencí otevírají netušený prostor k často nebezpečným a nevratným změnám a zákazům všeho druhu. Přesto je nesmysl si namlouvat, že naše svoboda padla či padá s covidem.

S lecčím jsme přece smířeni už dnes nebo nad tím alespoň shovívavě zavíráme oči.

Víme, či nevíme, že drtivá většina našich osobních údajů vesele poletuje v internetovém, virtuálním éteru? Že naše telefonní hovory a zprávy se už staly de facto státním majetkem, dokonce s požehnáním zákona? A jsme alespoň ochotni si přiznat, že ve skutečnosti nemáme zdaleka tolik ani té věčně deklarované svobody rozhodování, protože jsme neustále omezováni a umravňováni soukolím přetechnizované společnosti, v níž se člověk stává pouhou pracovní jednotkou pod přísným dohledem „profízlované“ umělé inteligence?

Covid-19, jenž s námi zasedl k jednomu stolu, si teď pochopitelně ukrajuje další a další krajíce z bochníku naší už tak zesláblé a subtilní svobody a křehkého soukromí a k radosti státní správy či nadnárodních korporací mu zdatně sekundují IT technologie, pilně produkující stále nové a nové programy a aplikace, které poslední zbytky našich občanských práv časem spolehlivě atomizují.

Ale protože žádná společnost v aktuálním čase skutečně není nikdy schopna dopustit se na sobě objektivního soudu, zhodnotí reálné konsekvence současného dění až historici a v učebnicích dějepisu pak potomci našich potomků.

Tedy pochopitelně jen v případě, že za 100 let slovo svoboda ještě vůbec naleznou ve slovníku.