Už toto prosté konstatování by bylo dobrou zprávou. Jenže nakonec to bylo ještě lepší; skoro jakoby se naplnilo české úsloví, „že všechno zlé je k něčemu dobré“. (Mimochodem, tomuto úsloví raději příliš nevěřte.) V odporu proti neonacistům se u nás dosud nevídaným způsobem spojili židé i křesťané. Celkem tří významnějších protiakcí se pochopitelně zúčastnilo i mnoho liberálních nevěřících. Velmi důležité je, že židy přišli podpořit zástupci všech parlamentních stran. V minulosti jsem trochu záviděl Francouzům, Němcům či Italům, když se do čela demonstrací proti rasismu postavili nejvyšší vládní představitelé – u nás něco takového nebývalo zvykem. Těžko si představit tak širokou jednotu, kdyby se neonacisté nepokusili uspořádat svou trapnou akci.

Pochvalu zaslouží i činnost policie. Tentokrát ji nebylo možno vinit ani z nečinnosti, ani z nadržování, ani z přílišné tvrdosti.

K jediným potyčkám došlo mezi neonacisty a anarchisty, a zdálo se, že anarchisté mají značně navrch – jak početně, tak co se týče projevovaného násilí. Jak konstatovala snad všechna média, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Prostě se zdálo, že určitá část mládeže se chce poprat. Většinou to bývá spíše na Spartě, tentokrát to bylo u právnické fakulty.

Máme tedy být za co vděční; je z čeho se radovat. Na druhé straně ovšem nelze nevidět, že v jiných oblastech politikům i duchovním představitelům podobná jednota schází. Neonacisté jistou hrozbou jsou, nicméně poměrně malou. Politické či vojenské nebezpečí nám hrozí z Ruska, v duchovní oblasti snad ani nemůžeme mluvit o nebezpečí, spíše o nastalé katastrofě, jíž je rozpad základních morálních hodnot. Ten vytváří určité duchovní vakuum. Pokud ho nezaplní křesťané, zaplní ho islám, a to nikoli ve své umírněné, ale ve své radikální podobě.