aneb Jenom neznalost mládí neomlouvá

Komunista Petr Cvalín je zdatný manipulátor s historickými fakty. Jeho článek o „zákazu rehabilitace fašismu“ podle ruského vzoru je právě ukázkou této demagogie. Soudruh Cvalín asi neví, že v Česku platí již řadu let zákon o protiprávnosti komunistického režimu a zločiny komunismu přebíjejí zločiny fašismu. Tak to ostatně komunisté dělali vždy a všude. Své zločiny zakrývali zločiny jiných.

Svět není rudý, ani bílý, ani černý, dokonce ani hnědý. Evropa si užila totalitních režimů fašistického a komunistického typu do sytosti. Fašisté a komunisté sváděli těžké boje nejen ve Španělsku, ale i v Itálii. Němečtí fašisté a nacisté se dostali k moci po několika opakovaných volbách, kdy jejich hlavními soupeři byli němečtí komunisté a sociální demokraté. A právě tyto politické strany se zaměřovaly na „obyčejného dělníka“.

V Česku tedy platí, že je propagace všech totalitních ideologií trestná, tj. jak fašismu, tak komunismu. V českém „Kocourkově“ je však možné, aby existovala strana hlásící se ke komunistické ideologii, ta strana je nejen takzvaně „legální“, ale dokonce má své poslance v parlamentu a její zástupci na všech úrovních rádi vystupují jako „obhájci demokracie“. Není proto potřeba se jakkoliv inspirovat v Rusku. Zákon máme, to, že činnost komunistické strany „tolerujeme“, je jen důkazem našeho nevypořádání se s komunistickou totalitou let 1948 až 1989.

O renesanci „ukrajinského fašismu“ se postarala zejména ruská propaganda. Právě ruská média rozšířila do světa obrázky „hajlujícího“ ukrajinského premiéra, obrázek hákového kříže na kyjevských budovách, tedy prokázané manipulace a podvrhy. O banderovcích, vlastně ukrajinských nacionalistech bojujících proti Rudé armádě, se komunisté dlouhodobě vyjadřují jako o „fašistech“, zatímco jinde ty samé „fašisty“ označovali za „bojovníky za svobodu“, pokud vraždili ve jménu boje proti americkému imperialismu.

Je jen v logice našeho „nevypořádání se“ s bolševismem, že jasná bolševická propaganda a demagogie získává zase tolik „dychtivých“ čtenářů. Říká se, že komu není rady, tomu není pomoci. A také se připomíná, že národ, který si „nepamatuje“ své dějiny, je odsouzen prožívat je znovu a znovu. To je ono zdánlivě „skryté“ nebezpečí bolševické ideologie. Soudruzi pracují, požadují pro sebe „naši demokracii“, aby ve vhodnou chvíli mohli nás, antibolševiky, skrouhnout podle „jejich demokracie“ až opět přijde jejich čas.