Covidová pandemie vyvolala rovněž záplavu volání po jasných informacích a přehledných plánech od vlády, poptávku po pokynech, co a kdy by měl kdo přesně dělat.

Na chaotickém vládním přístupu jistě nese velký díl viny lidský faktor, míra osobní schopnosti, nebo často spíše neschopnosti premiéra i jednotlivých vládních představitelů. Odráží však též hlubší skutečnosti, které nejsou úplně v lidských rukou.

Sovětský disident Andrej Amalrik kdysi proslul dnes již skoro zapomenutou knihou, publikovanou v roce 1970 a nazvanou Přežije Sovětský svaz rok 1984? Na úspěchy sovětské kosmonautiky v ní reaguje následovně: „Sovětské rakety dosáhly Venuše – a brambory ve vesnici, kde žiji, se sklízejí ručně. To nemá být komický paradox, to je trhlina, která se může rozšířit v propast. Nejde jen o to, jak se sklízejí brambory, nýbrž o to, že úroveň myšlení většiny lidí nepřesahuje onen ‚rukodílný‘ stupeň. Základní principy moderní vědy jsou srozumitelné v podstatě mizivé menšině.“

Citát je docela příhodný právě i v kontextu současné pandemie. A jeho hrozivost se ve srovnání s dobou, kdy Amalrik výše zmíněné věty napsal, minimálně zdvojnásobila.

První rovina hrozivosti se týká toho, že mnoho lidí stále obtížně akceptuje řadu protiepidemických opatření, neboť jim víceméně uniká jejich širší smysl.

Ten byl a je dán celostátními propočty a ohledy, opatření mají za cíl natolik omezit počet kontaktů v celé zemi, aby počet nakažených, přesněji vyjádřeno počet nakažených s těžkým průběhem nemoci, nezahltil zdravotnický systém. Jak v té dimenzi, že už nemá pro všechny zasažené těžkým průběhem covidu plicní ventilátor, tak v dimenzi širší, že už scházejí kapacity pro nedávno ještě celkem banální operaci slepého střeva.

Což platilo na jaře a platí to i nyní na podzim, leč pořád se najdou tací, kteří nucené omezení, ba uzavření toho či onoho segmentu života společnosti považují za zjevný nesmysl a pro něž rouška znamená omezení osobní svobody a nástup diktatury.

Samozřejmě tím nemá být řečeno, že všechna vládní opatření jsou správná. Problémem však je slabá schopnost obyvatelstva chápat složité celostátně dimenzované matematické modely a aktivně přijmout obranné chování, které z nich plyne.

Druhá rovina hrozivosti je v citované Amalrikově myšlence obsažena jaksi nepřímo. Amalrik stále předpokládá nějaké jednotné vědecké paradigma, univerzálnost poznatků moderní vědy, na nichž se shodne valná většina vědecké komunity. O covidu a způsobu boje s ním se však veřejně přou i kapacity v oboru, specialisté zaměření přímo na viry a epidemie – zubaře zde nechme stranou.

Tím spíš ale lidé nevědí, komu věřit, a snadno se upínají ke konspiračním teoriím či třeba k astrologii. I proto je covidová pohroma natolik závažná. Odhaluje totiž rovněž krizi vědy coby základního a nezpochybnitelného „věroučného“ sloupu naší civilizace. Ne, tato epidemie opravdu není „chřipečka“.

Autor je politolog na FSV UK