Snad každá společnost má určitý kánon přesvědčení, která jsou obecné sdílená, leč mylná. V minulosti to mohl být názor, že země je placatá, případně že za morové epidemie mohou Židé (později čarodějnice).

Nad středověkými "tmářskými" názory se pozastavujeme, ovšem bereme málo v úvahu, že lidé tehdy měli možná větší "právo" na své omyly, jakkoli byly hrůzné, než máme my teď. Lidé neznali nikoho, kdo by obeplul Zemi – těžko se pak divit jejich přesvědčení, že Země je placatá. Nechci ani v nejmenším hájit obviňování Židů nebo čarodějnic, nicméně platí, že skutečnou příčinu morových epidemií lidé tehdy neznali a znát nemohli.

Když jsem sbíral statistická data pro svou knihu Vztahy, sex manželství, zakusil jsem, že statistika opravdu není nuda, byť nám to tvrdí jedna známá písnička ("Statistika nuda je, má však cenné údaje"). Ne, statistika nenudila, spíše děsila. V tomto článku nebudu uvádět jednotlivá čísla – ta lze najít v knize samotné. Zmíním jen, co si myslíme, že víme – a přitom je to špatně.

Tak například panuje přesvědčení, že lidé, kteří spolu sexuálně žijí před svatbou, mají větší šanci uzavřít úspěšné manželství, protože se s partnerem lépe poznají.

Omyl, statisticky doložitelný – a doložený.

Mnoho lidí, a kupodivu zvláště z vyšších vrstev (mám na mysli především ženy s vysokoškolským vzděláním), je přesvědčeno, že jeden rodič může děti vychovat stejně kvalitně jako oba rodiče.

Aniž bych chtěl popírat existenci mnoha hrdinských matek, které vzorně a zdárně vychovaly své děti, statistiky jsou neúprosné. Děti z neúplných rodin budou mít častěji problémy se zákonem, s depresemi, s hledáním práce… a v partnerských vztazích.

Mnoho lidí je přesvědčeno, že formální uzavření manželství je dnes zbytečností. Hlavně když se dva lidé mají rádi, "nepotřebují na to přece papír". Hluboký omyl! Ve srovnání s těmi, kdo vstoupili do manželství, jsou svazky lidí žijících na hromádce nesrovnatelně nestabilnější. Kdo to zpravidla odskáče nejvíc, jsou děti, kterých se nikdo neptal, v jakém uspořádání chtějí žít. Přes statistiky (někdy skutečně děsivé) vám budou někteří lidé tuto hloupost opakovat do omrzení. A budou usilovat o to, aby nějaká státní instituce nahradila otce.

Při sbírání statistických dat jsem narazil na skutečnosti, o nichž jsem neměl sebemenší tušení a jež jsem ani nehledal. Tak se například někdy stává, že muž po letech zjistí, že dítě, které vychovával, není jeho. (Před několika lety nás zaplavila přímo vlna takových zjištění; což bylo dáno tím, že se genetické testy staly téměř přes noc snadno dostupné.) Pokud spolu lidé žili na hromádce, vedlo toto zjištění ve většině případů k rozpadu vztahu. Zajímavé – a nečekané – bylo zjištění, že pokud byli lidé sezdáni, muži i přes toto velice nepříjemné zjištění často v manželství zůstali a dítě řádně vychovali. Chcete-li statistický důkaz, že manželství není pouhá formalita, zde ho máte.

Ovšem ve společnosti zpravidla mocně působí jakýsi "duch doby", na kterého sebevíce podobných zjištění neplatí. Mnozí intelektuálové budou nadále pracovat na demontáži rodiny podle pravidla "mám na to svůj názor, nepleťte mě fakty".

Rodina v dnešní době dostává opravdu zabrat. Nicméně její přednosti jsou tak silné, že mám naději, že rodina přečká i tuto dobu, která je, navzdory tomu, co si myslí postmoderní odpůrci manželství, velice bláhová.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce