„Cože, tady ještě bydlí živí mniši?!“ vykřikli občas překvapení návštěvníci vyšebrodského kláštera, v němž jsem si za studií v devadesátých letech přivydělával jako průvodce. Po několika prohlídkách se ukázalo, že mnozí „moderní“ Češi viděli řeholníka jen v pohádce Hrátky s čertem a klášter považují za hrad s větším kostelem. Přiblížit takto vzdělanému publiku smysl chóru či křížové chodby, to bylo nefalšované intelektuální dobrodružství. Stále znovu mě také uváděl do povznesené nálady omšelý nápis „státní klášter“. Snad žádný stát v dějinách neměl vlastní kláštery – až ten náš ateistický komunistický. Podobným paradoxem pro mě zůstává "státní katedrála" svatých Víta, Václava a Vojtěcha. Co se skrývá za tahanicemi o první český chrám?

Církvím se u nás podařilo úspěšně etablovat na poli dobročinných aktivit díky charitám a diakoniím. Češi však od křesťanů podvědomě (a právem) očekávají ještě něco jiného, než dobře zvládnutou sociální práci.

Díky událostem spjatým se svatořečením Anežky Přemyslovny v listopadu 1989 a prohlášení kardinála Tomáška, že „křesťané stojí v tuto dějinnou chvíli na straně národa“, si především katolická církev získala značnou autoritu. Tu však během devadesátých let při sporech o majetek prohospodařila. Nedávný průzkum naznačil, že více než polovina Čechů nepokládá církve za užitečné instituce a zároveň si myslí, že by se jim neměl vracet majetek. Jistě, žijeme v době vypjatého individualismu a s tím související obecné krize institucí. Z vlastní zkušenosti katolíka, českého občana a sociologa však můžu říct, že když odpovídají „průměrní“, zvlášť mladí Češi na otázky o církvi, tak vůbec nevědí, o čem mluví. Jestliže pak třeba poznají atmosféru některé ze studentských farností, otevírají se před nimi úplně nové, fascinující obzory.

Církve mají obrovský kultivační potenciál v rovině osobní i společenské. Bohužel však většinou neumí atraktivně zformulovat nabídku – a ze strany majoritní společnosti zase chybí poptávka. Je to začarovaný kruh: národ se v čele se svým prezidentem očekává od církví asi tolik, co od včelařů a zahrádkářů – a církve se zatím nedokážou falešným nálepkám zasmát a přerůst nános stupidních jiráskovských předsudků.

Za notnou dávku předsudků si však my, čeští křesťané a zvláště katolíci, můžeme sami. V jubilejním roce 2000 nejprve jasně pojmenoval těžká selhání křesťanů v dějinách Jan Pavel II., posléze zaznělo bezprecedentní přiznání vin a prosba o usmíření i ze strany českých a moravských katolických biskupů. Jejich předchůdci často podléhali pokušení světské moci, podřídili křesťanství germanizačním tlakům v bývalém Rakousku – Uhersku, což mělo za následek odcizení většiny národa katolické církvi. Češi pak s chutí povýšili Jiráskovy tendenční báchorky na seriozní dějepravu – přestože tu vedle Koniáše byl taky třeba Balbín a celá jedna generace mladých jezuitů, kteří zaplatili životem za obětavé ošetřování Pražanů stižených morem.

Jsem za spor o katedrálu vlastně vděčný. Chápu ho totiž jako symptom. Přestože jsme my, Češi a Moravané, v posledních generacích vytěsnili křesťanství ze svého každodenního života, křesťanské symboly silně spjaté s národem nejsou lhostejné asi nikomu. To ovšem naznačuje, že křesťanské „dědictví otců“ nezmizelo, jen se ukrývá v „třinácté komnatě“ české duše.

Může se vrátit jedinečná listopadová atmosféra, při níž se milióny Čechů na náměstích a pláních rozpomínaly na Otčenáš? Může, ale jen pod dvěma podmínkami. Za prvé, že národ začne procitat z postkomunistického opojení konzumem. A za druhé, že církev si bude především „hledět svého“, k čemuž patří i hlasitá obhajoba lidských práv či odvážná kritika společenských nešvarů. Primárně jsou však církve společenstvími, ve kterých lidé zažívají uzdravující setkání s Ježíšem Kristem. Po tomhle setkání mívají dost sil, aby tu byli pro druhé a nečekali za to nic nazpět. Ani tu autoritu či uznání.

HN, 21.3.2007

Autor je sociolog a místopředseda KDU-ČSL