Jednou z prvých obětí silně negativní předvolební atmosféry může být důvěryhodnost výzkumů veřejného mínění. Zpochybnili je nejen osvědčení baviči české politiky jako PhDr. Železný nebo ministr spravedlnosti (a legalizace marihuany) JUDr. Němec, ale i jinak uvážliví novináři, dále strážkyně transparentnosti veřejného života v ČR a nakonec i jeden z reprezentantů výzkumného průmyslu. Nyní se ptají i další profesionálové z jiných oborů, kterým ale na politice a veřejném dění záleží, na důvěryhodnost či manipulovatelnost výzkumů. Snad nejpitomější otázka této volební kampaně, kterou ale kladou i hodně inteligentní lidé, je kolik zaplatili zelení za překročení hranice 5%? A přitom jejich pohyb k hranici 5% byl měřitelný již v říjnu 2005, kdy navíc byli hodnoceni jako nejsympatičtější nová strana. Jenže tehdy se ještě nehrálo o rozdělení moci. Dnes střídá jedno podezření druhé, ale žádný důkaz. Ovšem v atmosféře, kdy se zdá u nás zkorumpované všechno, není důvod proč by měly být výjimkou právě výzkumy veřejného mínění. Volební výzkumy je proto třeba odmítnout apriori a nevěřit jim, usoudila šéfka české pobočky Transparency International, jejíž index korupce ovšem stojí výhradně na výzkumu.

Patřím k lidem, kteří pracovali se sociologickým výzkumem v různorodých pozicích v průběhu celé změny poměrů u nás. Od akademického výzkumu, srozumitelného jen zasvěceným, přes listopadové hodiny pravdy, kdy se měřila faktická síla veřejnosti v přímém střetu s komunismem, v pozici manažéra volební kampaně OF, při analýzách a plánování politiky v kanceláři prezidenta, při volební porážce disidentů a „právníků“ v OH v roce 1992, v pozici partnera privátní výzkumné firmy a konečně ve vlastní analytické firmě, která používá a kontraktuje práci výzkumných agentur k analýze různých problémů a optimalizaci jejich řešení. Dovoluji si proto posoudit důvěryhodnost i problémy výzkumu veřejného mínění i dnes.

Možná jsme již zapomněli jak důležitá pro nás byla oživená souvislost mezi konáním politiků a vlády s názory občanů a veřejnosti, jak významným kritériem změny poměrů byl přechod k demokracii právě v tom, aby politika vyjadřovala zájem občanů. Jak palčivá byla tupost komunistické moci, která na veřejné mínění nebrala ohled a v zájmu svých privilegií a ve službě nepřátelské mocnosti popírala a trestala svobodnou vůli vlastních občanů. I tehdy se dělaly výzkumy veřejného mínění, ale byly tajné a sociologické analýzy, které odkrývaly nesoulad mezi politikou a chováním lidí a vývojem společnosti nebyly publikovatelné.

Pro fungování demokracie a usměrňování politiky je veřejné mínění významné a výzkumy veřejného mínění jsou jeho podstatným, jakkoli ne jediným vyjádřením. Jejich popírání, utajování či znásilňování skončí dříve či později erozí demokracie. Nikoli náhodou v dnešním Íránu sociology za zveřejnění výzkumu popravují. Vyčítat výzkumům, že mají vliv na politiku i občany je nepochopení věci, protože kvůli tomu se výzkumy dělají, analyzují a zveřejňují.

Možná jsme zapomněli i to, jak jsou sociologické výzkumy zabudovány v kořenech naší demokracie. Již v lednu 1990 výzkum ukázal, že společnost nechce reformní socialismus, ale plnokrevnou demokracii a trh i za cenu obtížné a dlouhé transformace. Výzkumy pomohly zaměřit kampaň OF a pozvednout slovenskou VPN k volebnímu vítězství v roce 1990. Výzkumy vyloučily konání referenda o zániku Československa pokud si Mečiar a Klaus chtěli udržet každý svou kontrolu nad přicházející privatizací obrovských majetků v českých zemích a na Slovensku. Výzkumy ukazovaly s jakými těžkostmi zvládala nepřipravená česká společnost spoluodpovědnost za severoatlantickou bezpečnost a vojenský zásah na Balkáně. Po celou dobu transformace dotvrzovaly schopnost českých domácností ustát tlak hospodářských změn, hledat si nové profesní a příjmové a podnikatelské možnosti. Výzkumy dokumentovaly masivní zájem o změnu a rozsáhlou mobilitu uvnitř české společnosti, bez které by politika transformace zůstala jen prázdným projektem. Výzkumy, více než politika, byly zdrojem reflexe obrovské společenské změny. S předstihem signalizovaly krizi důvěry premiérů Klause i Grosse. Výzkumy zobrazovaly vývoj vztahu občanů k členství v EU a překonání obav z vlastní nedostatečnosti pro vstup mezi nejbohatší státy světa. V tom, a v mnohém dalším zejména v marketingové a komerční sféře odvádějí výzkumy dobrou práci. Kde je tedy příčina poklesu důvěry ve výzkumy veřejného mínění dnes?

Když se znovu rozděluje podíl na moci mezi politické strany ve volbách, vládne napětí a nervozita. Výzkumy přitom zobrazují různorodé aspekty podpory politických stran, od momentální popularity a preferencí stran, rozsahu současné nerozhodnosti voličů až po projekce volebního chování nebo výsledků voleb. Proto se výsledky výzkumů mohou a musí lišit, a to je na nich zajímavé. Jiná věc ovšem je, když výzkumy ovlivňují dostupnost rozdělování moci ovlivňováním prostoru pro komunikaci s voliči. Tehdy výzkumy přestávají být informativní a reflexní a začínají suplovat demokratický proces a mají mocenský vliv. A právě do takové pozice se letos posunula část výzkumů volebních preferencí díky České televizi, když se ČT rozhodla zpřístupnit hlavní předvolební debaty podle výzkumem měřených volebních preferencí. V tu chvíli totiž výzkumy anticipují budoucí vítěze a poražené, a to v situaci kdy je nejméně třetina lidí ještě nerozhodná a teprve hledá koho volit.

Za takových okolností se musí objevit otázka spolehlivosti výzkumů, i otázka důvěryhodnosti výběru výzkumných agentur, které dostaly tak privilegovanou mocenskou pozici. A zde je prvý kámen úrazu, protože v této věci ČT nepostupovala příliš profesionálně a transparentně. Za druhé, váha, kterou výzkumy v takové situaci mají, není v souladu s poněkud nahodilým způsobem, jak se jejich výsledky interpretují a uplatňují. Nejen proto, že se z nich dělá politická „reality show“, ale proto, že výsledky výzkumů, které slouží k mocenským rozhodnutím, nejsou podrobeny širší a transparentní evaluaci nebo kontrole. A protože se tyto výzkumy prostě z podstaty věci nemusí shodovat s ostatními výzkumy, musí se objevit pochybnost o legitimitě, férovosti a profesionálnosti celého postupu veřejnoprávní ČT. A malér je na světě. Jeho zdrojem ale nejsou výzkumné agentury, ale zvolený postup ČT a do určité míry i obchodní dravost a netransparentnost chování zainteresovaných výzkumných agentur.

Rozhořčení nad růzností výsledků různých výzkumných agentur ignoruje rozdílnost výzkumných pohledů na chování a zájmy voličů. Pluralitě politických stran může svědčit i pluralita výzkumných přístupů. Volání po sjednocení výzkumných měření je absurdní, stejně jako teze, že by jedna agentura neměla pracovat pro více politických stran. Je to věcí těchto stran. Problémem není ani to jak kvalifikovaně s výzkumy zacházejí média, politologové, politici nebo jak se jimi dávají ovlivnit občané – je to jejich právo používat výzkumy jako pomůcku. Problém je, jestliže podle výzkumů vznikne rozhodnutí o nerovném přístupu do veřejnoprávních médií a výzkumy, které jsou v základu tohoto rozhodnutí nejsou výsledkem transparentního tendru a pod neustálou veřejnou kontrolou podpořenou dostupností všech detailů o výběru respondentů, průběhu výzkumu, metodice, počtu odmítnutí, vážení dat apod. A tyto informace k dispozici nejsou. Z celé aféry je názorně vidět, že se ještě máme v čem zdokonalit. Ale zdokonalovat se je lepší než zpochybňovat nebo omezovat podstatný prvek demokracie. A o její kvalitu a solidnost jde především.