Konečně se v české politice něco děje! Konečně přestává být nudná. Když se takový fanda izraelského sportu, jakým je autor těchto řádků, rozhodne přepnout druhý poločas fotbalového zápasu Evropské ligy mezi Kirjat Šmonou a Spartou Praha na politické zpravodajství, o něčem to vypovídá.

Stalo se ve čtvrtek večer. Upřímně, o nic jsem nepřišel. Ve druhé části hry gól nepadl, duel v Haifě skončil plichtou, o níž rohodlo prvních 45 minut. V daném okamžiku bylo zajímavější sledovat střet komunisty Filipa s občanským demokratem Bendou (památka jeho otce budiž pochválena) nad tématem církevních restitucí. A spor o to, zda schvalovací proces byl legitimní.

Jako specialista byl do televize pozván profesor ústavního práva Václav Pavlíček. Moderátorka Drtinová mu položila otázku: Byly církevní restituce schváleny v rozporu s jednacím řádem a v rozporu s Ústavou ČR?

Doslova jsem visel panu profesorovi na rtech, leč velké očekávání dopadlo dle přísloví o myši zplozené horou. Odpověď V. Pavlíčka: Nesledoval jsem postup ve sněmovně, takže bych se k tomu těžko vyjadřoval; a nevím ani, jakým způsobem, když to bylo předloženo na schůzi sněmovny, jak se na to reagovalo, takže k tomuto problému bych se vyjadřovat nechtěl.

Není to úžasné? Jednoho napadne, jestli by nebylo bývalo lepší, kdyby si televize zjistila, kdo z právních expertů postup ve sněmovně v této věci sledoval, a tudíž se k problému může kvalifikovaně vyjádřit – a toho pak do debaty pozvala. Že se bude v diskusi řešit právě tato záležitost (legitimita postupu sněmovny), muselo být přece předem jasné.

Další téma pořadu: kauza Pekárek. Kdyby nebyla tak tristní, byla by zábavná. Už sama skutečnost, že po odstoupivších rebelech ODS nastoupí do parlamentu někdo s cejchem korupčníka, je až děsivě příznačná. Jako kdyby na nás sám život udělal dlouhý nos a chtěl škodoblibě připomenout: Taková je, holenkové, realita. Poodstoupili jste (vtomto případě ODS) z bláta do louže.

Pekárek není samozřejmě jediným poslancem zákonodárného sboru (tedy lidí, kteří nám určují pravidla hry) nepravomocně odsouzeným za korupci. Po prvním soudu ve své bizarní kauze se mandátu nevzdal ani Vít Bárta, ani Jaroslav Škárka. Proč tedy totéž chce ODS po svém poslaneckém novicovi? Snad ne proto, že by si tím dolní komora vylepšila více než chabé renomé u veřejnosti? Příliš pozdě, dámy a pánové. Něco takového vskutku nehrozí – a vy to dobře víte. Jde jen o to zachovat dekorum. V Pekárkově případě je to celé o to farizejštější, že se tak děje v duchu pravidla mouřenín posloužil, mouřenín může jít.

Pravdu bude mít nejspíš pan kníže, když říká, že i zloději a korupčníci by měli mít ve sněmovně své zastoupení. Máme jich v republice v přepočtu na tisíc obyvatel bezpochyby víc než dost.

Pekárek, Bárta i Škárka se navzdory prvoinstančnímu verdiktu cítí být nevinní. Očekávají, že v odvolacím procesu budou osvobozeni. Je to tak trochu schizofrenní – a přitom opět příznačné. Poslanci soudům nevěří a současně na ně spoléhají. Upřímně: vzhledem ke stavu tuzemské postkomunistické justice se jim ani nelze divit. A tak je to u nás, několik dnů před třiadvacátým výročím 17. listopadu, téměř se vším.

Zásadní a nadčasové téma: revitalizace komunistů. Protesty ve Zlíně jsou sympatické a logické, leč poněkud donkichotské. Říkají-li jejich protagonisté, že v jejich kraji dostaly demokratické strany 80% hlasů, a že tedy lze vytvořit nekomunistickou koalici, mají pravdu. Podobně tomu ale bylo jinde – namátkou též na západě Čech, v kraji plzeňském i karlovarském. Dokonce i v Ústí nad Labem, kde budeme mít prvního komunistického hejtmana, bylo možné vyšachovat KČM do opozice. Proč tomu tak není? Odpověď musíme žádat a hledat u ČSSD. V její neochotě nejít s komunisty do vládní formace v regionech. Není-li vůle vést dělící čáru po linii komunisté vs demokraté, ale je-li preferován model levice (i nedemokratická) vs pravice, pak s tím žádné protesty nic nesvedou. Dokonce jsme svědky paradoxu, kdy demokratičtí protestující proti nedemokratické straně jsou zástupcem této nedemokratické strany obviňování z toho, že se chovají nedemokraticky – jinak řečeno, jako obhájce demokracie se nám tu zjevuje (a tak tomu v pořadu Události, komentáře 8. listopadu skutečně bylo) zástupce (v tomto případě zlínských) komunistů.

Za všechny tyto paradoxy si ale můžeme sami. Jestliže jednou pustíme komunisty do demokratické a svobodné politické soutěže, musíme počítat s tím, že mohou vyhrát. Spoléhání na to, že problém KSČM je otázka času (staří bolševici vymřou a bude "vyřešeno") byla jedna z největších polistopadových chyb. Zaseli jsme iluzi a po dvou dekádách sklízíme její neblahé ovoce.

Toto je slabé místo demokracie. Dnes už je pozdě s tím cokoli dělat. Byrokraticky zasáhnout proti KSČM (zákaz) je z mnoha důvodů nemožné. Jediné, co zbývá je – komunisty nevolit. Jinou účinnou zbraň proti nim demokracie nemá. To se ale snadno napíše a hůře zrealizuje. Neboť jedním z důvodů, proč lidé KSČM volili, bylo i chování politiků demokratických stran, které nelibě nesou i demokratičtí voliči, kteří by KSČM z principu nikdy hlas nedali. Ani jako "poslední varování".

Když si to tak po sobě čtu, zjišťuji, že je to v rozporu s tím, co jsem napsal v úvodu – je to všechno více smutné než zábavné. Dostáváme se k bodu, kdy východiskem z politického marasmu jeví se být ono biblické marnost nad marnost. Trochu málo po dvaceti letech "budování kapitalismu".

Jenomže: pojmu-li za manželku černou tanečnici z ghanského souboru lidového umění, šance, že náš potomek bude blonďatý běloch s modrýma očima je menší než malá. Pozdě je plakat nad rozlitým mlékem.