V parlamentním systému je demokraticky zvolená vláda tím, kdo určuje pravidla hry. Mým pěti dětem přijde tohle konstatování jako totální banalita, ale oni nestrávili nedobrovolně pětadvacet let v totalitním systému jako já.

Mě to demokratické uspořádání nepřestává fascinovat, nemohu si pomoct.

Třeba už jenom ten fakt, že vláda má pouhé čtyři roky na to, aby změnila náš svět k lepšímu, to vás nutně donutí podávat ten nejlepší výkon. Komunisti nedokázali za čtyřicet let nic především proto, že na to měli čtyřicet let. Nemuseli nikam spěchat, nemuseli s nikým soutěžit, nemuseli hnout prdelí - a proto šli nakonec s odpuštěním do prdele.

Babišova vláda ví, že musí spěchat, musí předvést výkon, musí ukázat výsledky. Ještě nebyla ustavena, ale už popsala 38 stran tím, co všechno by chtěla odpracovat. Dala nám asi 200 slibů ohledně energií, zdravotnictví, stavebního řízení, obrany a sociálních věcí. Ať už se jí bude dařit jakkoli, nepředpokládám, že by pro nás pánové a dámy pracovali jen 40 hodin týdně a zbytek času si pouštěli seriály na Netflixu. Budou hodně pracovat a budou muset snášet hodně kritiky, spravedlivé i nespravedlivé. A budou za to brát nějaké peníze, jasně. Ale ve většině případů by si dokázali vydělat víc někde jinde než zrovna ve Strakovce, což je sympatické.

A ještě něco mi přijde hodně sympatické.

Novou vládu povede muž, který by mohl být už dávno v důchodu a nedělat nic. Místo toho vzal ten nejnáročnější džob, který na trhu práce je a pokud bude jmenován, stane se nejstarším premiérem v Evropě. A až si přijde na Hrad pro to jmenování, bude tam na něj čekat muž, který už v důchodu byl. Ale místo toho vzal džob s tou nejvyšší možnou mírou odpovědnosti a stal se prezidentem republiky. Bývalý důchodce.

Nepřijde vám to zvláštní? Tohle se děje v zemi, ve které je top tématem co nejrychlejší odchod z pracovního trhu a pobírání starobního důchodu do co nejvyššího věku. A hystericky se kolem toho křičí.

Tenhle longevity parametr u dvou nejvýznamnějších mužů v zemi mi přijde hodně důležitý. Protože co si budeme povídat, největším průšvihem současnosti je demografická krize.

Člověk se nemusí opít jako Dán, aby si odhlasoval odchod do důchodu v 70 letech, jako se to nedávno stalo v Dánsku. Stačí trochu počítat. Ale to samozřejmě nestačí, protože pokud budeme jenom počítat, brzy nám vyjde, že do důchodu budeme muset odejít v osmdesáti. Nebo taky nikdy.

Potřebujeme, aby se rodilo víc dětí, aby mladí lidé chtěli zakládat rodiny. Velké, silné, zdravé, plné života. Takové, na které budou pyšní.

A stejně tak potřebujeme, aby starší lidé pracovali, dokud mohou. A vydělávali peníze a plnili si sny a byli na sebe pyšní.

A nemusí nutně brát tak extrémně náročnou práci jako pan Babiš nebo pan Pavel.