Mají o radaru rozhodnout politici, nebo občané? Zapomeňme na chvíli, že spor o referendum je zástupný a že jen nahrazuje spor o radar. „Odmítači“ referenda tvrdí, že problém výstavby radarové základy je příliš složitý a že o něm běžní lidé nemohou kvalifikovaně rozhodnout. Je to pravda?

Lid versus rada moudrých

Nic nebudí takovou hrůzu jako dav. Je snadno manipulovatelný, tvoří ho lidé chránění anonymitou, a tudíž zbavení zábran. Je jedno, zda jde o dav valící se ulicí a rozbíjející výlohy, nebo třeba virtuální dav na internetu, který vandalizuje webové diskuse.

Ale pak je tu také dav tvořený nezávislými lidmi s vlastními zkušenostmi a názory. Takový dav umí využívat jejich silné stránky a naopak eliminovat slabiny, tvrdí novinář James Surowiecki v dnes již slavné knížce Moudrost davu (The Wisdom of Crowds), vydané poprvé v USA v roce 2004.

V Česku je to aktuální čtení právě teď, když se tolik mluví o referendu. Otázka zní: Když necháme o radarové základně rozhodnout občany, jaký dav to vlastně bude? Ten „chytrý“, anebo ten „ničemný“?

Surowiecki začíná svou knihu epizodou ze života Francise Galtona, ve druhé polovině devatenáctého století uznávaného přírodovědce a statistika. Ve vztahu ke společnosti byl Galton elitář. Příliš nevěřil demokracii, lépe řečeno byl přesvědčen o tom, že důležitá rozhodnutí by spíše než „lid“ měl dělat omezený počet „moudrých“.

Surowiecki popisuje, jak Galton na sklonku svého života s oblibou navštěvoval trhy s dobytkem. Tam obchody zpestřovala taková hra: kdokoli si mohl vsadit šestipenci a zkusit uhodnout váhu vybraného býka. Jednou v roce 1906 si Galton vyžádal lístky a spočítal průměr všech tipů. S úžasem zjistil, že se „kolektivní“ odhad téměř přesně (s rozdílem půl kilogramu) shodoval se skutečnou váhou zvířete. Byl dokonce mnohem blíže pravdě než vítězný odhad.

Mohla to být náhoda, ale schopnost velkého počtu lidí dojít k dobrému výsledku nebo se správně rozhodnout se v různých situacích opakuje. Oblíbeným „trikem“ některých profesorů statistiky je to, že dávají studentům hádat teplotu v místnosti. Výsledek je obvykle velmi přesný. Anebo taková televizní soutěž Chcete být milionářem: archivy ukazují, že zatímco rada od „přítele na telefonu“ je často chybná, hlasující publikum se plete jen málokdy.

To je svým způsobem fascinující jev. Ukazuje se, že se dostatečně velký kolektiv může rozhodovat lépe než ti nejbystřejší a nejschopnější z něj. Tuto schopnost lze využívat ve výzkumu i v byznysu. Dobrým příkladem jsou třeba kapitálové trhy. „Chytrý dav“ investorů je indikátorem toho, jakou mají ty či ony společnosti hodnotu. Ovšem dav investorů může lehce „zhloupnout“: a to, když se nechá zmanipulovat zavádějícími informacemi nebo chováním části trhu. Vede to pak k investorským bublinám, jako byla ta internetová. A v jejich důsledku může hodně lidí prodělat hodně peněz.

Jaké podmínky je nutné splnit, aby byl dav „chytrý“? Podle Surowieckého musí jít o dostatečně velkou skupinu lidí, kteří mají různé názory a zkušenosti, sami si opatřují fakta, a kteří přemýšlejí i rozhodují se nezávisle. A pak musí existovat mechanismus, jak jejich názory na konkrétní věci zjistit a vyhodnotit.

To jsou důležité postřehy. Mimo jiné dokazují, proč třeba selhávají manažerské nebo vědecké týmy, které ze svého středu vypudí lidi s odlišnými názory. Nezávislost a pestrost názorů je pro zdravou společnost důležitější než schopnosti jejích vůdců. A to i těch moudrých. Mimochodem, právě to je jeden z důvodů, proč funguje kapitalismus - a selhává socialismus s plánovaným hospodářstvím.

Jakou máme alternativu

Vraťme se k americkému radaru v Česku. Podmínky „chytrého“ davu jsou v tomto konkrétním případě splněny jen částečně. Manipulace probíhá. Lidé moc neznají konkrétní fakta, ale zato vědí, co si o nich myslí různé osobnosti, či jak se k nim staví politické strany. Těžko pak chtít, aby se rozhodovali nezávisle. Je to stejné, jako kdyby vesničany tipující váhu býka obcházel někdo, jehož názoru si váží, a říkal jim, kolik býk váží podle něj.

Hodně lidí ovlivní, když slyší názor na radar někoho tak slušného jako Táni Fischerové anebo tak moudrého jako Ladislava Smoljaka. Nic proti tomu, jejich názory si jistě každý může vyslechnout. Ale rozhodnout by se měl podle dostupných faktů a na základě své úvahy.

Co je alternativou referenda? Rozhodnutí poslanců a senátorů. Ale i ti tvoří svým způsobem dav. Co víme o něm? Víme o něm, že nepochybně moudrý není, aspoň podle Surowieckého kritérií. V drtivém procentu případů se zákonodárci nerozhodují podle své úvahy, nezávisle, nýbrž dle stranické příslušnosti.

Závěr až banální svou jednoduchostí a zjevností. Moudří politici a seriózní média by měli vytvořit podmínky pro to, abychom se stali „chytrým davem“. To by mělo být podstatou vládní kampaně placené ze státního rozpočtu - tedy těch, kteří radaru říkají ano i ne. A pak můžeme odpovědět na důležité otázky.

Jak ovlivní radar můj život, případně život mých dětí? Jak je ovlivní fakt, že radar odmítneme? Každý si asi odpoví jinak a nikdo z nás nemá patent na pravdu. Ale pokud se budeme rozhodovat jako nezávislí a samostatní lidé, je velká pravděpodobnost, že se rozhodneme dobře.

LN, 26.7.2007

Autor je novinář