Je to už zhruba rok, co byla u nás zavedena elektronická evidence tržeb, a stále je to téma k diskusi a přemýšlení – i pro mě. Dle některých známých stojím na straně zlodějů a nepoctivců, ale asi to tak není. Aniž bych se chtěl povyšovat, snažím se vylézt a stát o několik šprušlí výše a dívat se nejen pod sebe a dopředu, ale i zpátky, a to potom jsou vidět analogické obrazy a důvodů k radosti ubývá. A teď nevím, jestli jsem to nepřepískl a nevylezl moc vysoko, do hlavy mi totiž vletěla pochmurná analogie – analogie s antisemitismem a jinými „ismy“.

Jasné je, že se to nedá srovnávat v rovině života a smrti, ale z pohledu toho, že existuje skupina, která je postupně všelijak omezovaná a šikanovaná, a když nejsou splněny byť jen formální podmínky, tak je zle a následuje pokuta neúměrná prohřešku – vedoucí ke znechucení nebo i k likvidaci –potom to srovnání zas tak moc nekulhá.

O nic nejde, jen taková formalita, že někdo je implicitně zloděj (stejně jako žid byl implicitně škodná, byť by Nobelovu cenu měl) a jako takový musí různá omezení a nepříjemnosti chápat a jako k takovému se musí chovat i okolí. A je to tak normální, on to tak bere a též okolí to tak bere. Lidé – nežidé, nepodnikající a jenom konzumující – jsou bez podezření a nemusí zatím evidovat své počiny, ale tyto podezřelé pijavice ano, ty musí být on-line a běda, když jim na chvíli hvězda odpadne: Udej žida, udej pijavici, vyhrej v loterii! Kradl, škodil, nebo ne – prostě neevidoval, šlápl na chodník, tak jaké cavyky!

Nejde o nošení hvězdy na kabátě (cedulky na dveřích) – jde o tu „kulku do hlavy“, když je kabát vypraný a oblékne se kabát bez hvězdy.

Ale my ostatní jsme vcelku humánní a tolerujeme je mezi sebou, viditelné pogromy na ně nepořádáme, s uspokojením ale slyšíme zprávy o tom, kolik jich skončilo nebo bylo nachytáno. Vždyť jo, to se dalo čekat! Mohou si za to sami! Kdo je k tomu nutí? Židé si původ těžko mohli změnit, ale tihle mohou. Mohou se nechat zaměstnat, dělat jen předepsané úkony dle předpisů a popisu a žádný prostor pro podezření tam pak není.

Svět se stává čím dál lepším místem pro evidenci, monitorování a pořádek, ale čím dál horším místem pro tvůrčí život – ne konzumní přežívání. Činnost, nápady, fantazie, samostatné podnikání, to vše je sankcionováno starostmi a komplikacemi navíc, podezřením navíc, prokazováním neviny.

Proč to je a proč nám to připadá normální? On ten – historicky snad už znemožněný – antisemitismus nebyl jedináček ani sirotek, má příbuzné: je tu stále živý antizlodějismus, na který lidé ochotně slyší, ale ještě nad ním je univerzální antinesprávnismus. Onen antizlodějismus je ale jeho vděčná odnož – snadno použitelná a pochopitelná v každé době. (Netřeba složitě dokazovat správnost nějakého pravého pokrokového učení, které se v poslední době často mění, zhruba co 10–40 let.)

A ve jménu těchto a podobných „ismů“ se přijímají zákony „norimberského typu“, které konečně dělají pořádek, a ne, že ne! Výsledky jsou a i ten pořádek je! Ale jaké další plody? Tak například: vesnice bez obchodu, hospody, doktora, řemeslníků – zlodějů prosté území, jak za starých zlatých časů! Připravená průmyslová zóna pro firmu jako stát… Zboží z Jednoty do každé samoty, RaJ a komunál.

Ony zákony především někomu znepříjemňují život, omezují ho a v konečném důsledku ho i likvidují a zbytku celkem nic dobrého nepřinášejí – snad ten pocit pořádku, že ubylo špatnosti na světě a pocit, že nejsem jako oni.

Dějinami se vine dědičný hřích… Poznání dobra a zla v lidských hlavách, to není legrace (dneska už se toto nepodává ve formě ovoce, ale mediálně) a někdy se to zvrtne… Místo dobře míněného „Nečiň to a ono!“ se pak hlásá „Trestej ty, co činí nebo by mohli činit to a ono!“ Místo „Miluj hříšníka!“ „Nenáviď a trestej hříšníky!“ (jakýkoli hřích je dobrá záminka).

A s vědomím nahoty a ve jménu pořádku se pletou šaty (a biče) z předpisů, evidencí a regulací a lidé chtějí být ne papežštější než papež, chtějí být božštější než Bůh, a proto nastává trochu ono zmatení jazyků.

To určitě správné přikázání boží „Nepokradeš“ není stejné jako antizlodějismus, který se v praxi lehce změní například ve znárodňování nebo rozkulačování, při kterém se krade ve velkém. Stejně jako i další časem prověřená přikázání nejsou stejná jako antinesprávnismus, s určitě nesprávnými důsledky, jako jsou novodobé hony a mediální lynče na aktuální čarodějnice a skupiny škůdců, kteří nám to kazí nebo dělají ostudu.

Místo nepokradeš – antizlodějismus.
Místo poctivosti – boj proti korupci.
Místo nesesmilníš – Neharaš #mi tu!
Místo milosrdenství – povinné kvóty, dávky, pozitivní diskriminace.
Místo wintonovských vlaků s volňásky pro děti – lodě obchodníků s lidmi.
Místo „Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nečiň ty jim“ – „Ve jménu boje proti nesprávnostem dělej těm nesprávným právě to!“.

Evidence ledaskoho nebývá jen prostá služba, sloužící evidovaným, jejichž existence je mnohdy záslužná a užitečná, evidence se někdy povýší na dozorce a správce a staví evidované do latě a diktuje, jak se musí chovat, pokud chtějí (v evidenci) existovat, protože kdo není evidovaný, jako by nebyl! K Bohu Stvořiteli přibyl i Bůh Evidenčník, co rozhoduje o bytí a nebytí.

A tak nastal čas pro regulaci té lidské snahy vše regulovat a usměrňovat (odjakživa přítomné, ale teprve „elektronicky“ realizovatelné) – nastal čas „regulace regulace“.

Nové přikázání pro věk informační společnosti: Co nechceš, aby jiní regulovali tobě, nereguluj ty jim! Neregulujte, abyste sami nebyli regulování!

Přejme si do nového roku, který je stým výročím vzniku republiky, zákony, které nelegalizují nějaký momentální „ismus“, ale prosazují nadčasový řád a život ve svobodě a pestrosti.

Ať pravda a láska vtělená do zákonů psaných i nepsaných zvítězí nad lží a nenávistí v zákonech i mimo zákon!

A na čí straně tedy stojím? Na straně svobody a odpovědnosti i trestů za špatné činy – ne za špatnou online evidenci nebo chybějící židovské hvězdy (kamuflované za všelijaké cedulky a papírky).

Nepoctivost šenkýřů a šejdířů existuje v nějaké míře odjakživa, ale kriminalizovat kvůli tomu celou třídu lidí? Dělat z nich nešťastníky, že když nějaká elektronika nejede (a ona opravdu někdy nejede), tak se neopováží prodat ani rohlík, i kdyby měli okolo hlavy svatozář a zákazník umíral hlady? A když prodají, tak mají hrůzu v očích a plnou hlavu starostí, čím a jak to zdůvodní a zda to někdo uzná a zda za prodaný rohlík nedostanou pokutu ve výši měsíčního zisku.

Obchodník je tu především pro zákazníka, aby ho uspokojil (ne aby ho školil o zákonech), to ho živí – a až pak je tu čas pro nějaké kejkle okolo evidence tržeb. Náš zákazník, náš pán! Opačné pořadí razí mafie s výběrem výpalného… a zarytí antizlodějisté!

A co až teprve dojde na pijavice lékaře (ne pijavice lékařské, hirudo medicinalis) – na jejich evidenční a antizlodějskou nápravu pomocí elektronických udělátek, se strašákem pokut a nastrčených pacientů provokatérů za zády… To bude radostná praxe. Budou se řídit Hippokratovou přísahou nebo evidenčními zákony a na ně se v případě úmrtí pacienta odvolávat (jak se odvolávají obchodníci v případě „úmrtí“ – neobsloužení zákazníka)?

A co teprve evidované halzjbáby (dědci) při výpadku signálu… opravdu je vhodné to zařídit tak, že při výpadku internetu se máme všichni potento?

Vadí mí trend, kterým se ubírá praxe, kdy evidence je nad člověkem, nad lidskostí, nad zákazníkem, nad prodavačem, nad předmětem podnikání, nad zdravým rozumem, kdy ochota a schopnost něco dělat pro druhé je pokutována starostmi a komplikacemi navíc… Ten trend nemá dobrý konec – opravdu nemá, a tak se ptám podobně jako J.C.: A já se Tě, Pane Evidenční Bože, ptám - takhle sis to přál?