Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Co (ne)smíme říkat

31.12.2015

Uvažuji o tom, jestli si kritici prezidentova výroku o „naší zemi“ uvědomují, k čemu vlastně řeč slouží. A zkusím to objasnit.

Jestliže bychom museli při každém našem projevu předjímat možnou nelibost toho či onoho nad nějakým naším výrokem, tak to má jasný důsledek - všeobecné mlčení. Vždycky totiž bude to, co si myslíme, někomu vadit. Ne, to nechceme, namítnou Zemanovi kritici. My chceme debatu, ale se správnými myšlenkami.

Které myšlenky jsou však správné? To nám neřekne ani Ministerstvo pravdy ani publicisté, ale ani vědci. Nikdo z nich to neví, a to z jednoho důvodu. Snad je to v přírodních vědách jinak, ale ve všech otázkách, které se týkají společnosti, pravdu trvale hledáme. A o tom, co právě za pravdivé považujeme, platí tento předpoklad vždy jenom předběžně. Pravda je „pravdivá“ jen tak dlouho, dokud není zpochybněna či vyvrácena lepšími poznatky.

Řeč tu tedy není od toho, abychom její pomocí hlásali nějakou „zjevenou“ pravdu. Nikdy ji totiž znát nebudeme. Řeč je nástroj k tomu, abychom dialogicky hledali dočasné pravdy. Říká se tomu soutěž myšlenek. Taková společnost, která soutěž myšlenek zakazuje, se zbavuje významného a pravděpodobně vůbec nejefektivnějšího zdroje poznání.

Přiměřené by tedy bylo, aby každý směl říci cokoliv a jeho odpůrce by to mohl po svém zpochybnit anebo vyvrátit. A pak by mohli trochu jednodušší kritici Zemanova „to je naše země“ nastolit a zdůvodnit, že „to je vaše země“. Ti vědecky erudovaní z nich by mohli sofistikovaněji zdůvodňovat, proč podle nich platí, že „tahle země je sice naše, ale ve skutečnosti je vaše“.

Ale teď bez legrace. Kritici Zemana a kohokoliv, kdo vysloví „nesprávné“ a „nebezpečné“ myšlenky, chtějí vědomě nebo nevědomě soutěži myšlenek zabránit. Přejí si, abychom předváděli stínový box a zapáleně debatovali pouze o tom, co se smí říkat. Moc napínavé by takové intelektuální klání nebylo. Jeho výsledek by totiž byl jasný předem.

Kritici „nebezpečných“ slov a vět chtějí každému z nás místo mozku anebo alespoň vedle něj nasadit do hlavy cenzora. A oni sami se vidí v roli Velkého inkvizitora správnosti, který průběžně objevuje škodlivé myšlenky a bdí dokonce i nad tím, aby nebyly vyslovovány ani ty, které byly ještě před nedávnem přípustné, ale které on právě rozpoznal jako škodlivé.

Zastáncům tohoto přístupu uniká, že konstrukce „zjevené“ pravdy požírá i svoje děti. Její řadoví obránci se dříve nebo později stanou obětí vyšších autorit ohledně správných myšlenek. Může se jim stát, že až jednoho krásného rána přehlédnou ten nejnovější myšlenkový zákaz, tak se i oni sami ocitnou na „špatné straně“, se všemi s tím spojenými důsledky. Starším z nás to cosi připomíná.

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk



zpět na článek