V současném hledání morálních východisek nám umožňuje tříleté výročí smrti Václava Havla zamyslet se nad ideály, které se staly nosnými pro náš polistopadový vývoj. Na rozdíl od těch článků, které hodnotí Havlovy činy, dovolím si zde napsat něco o myšlenkách, které ovládají náš život a které nám zde představil především Havel.

Historické zařazení havlismu

Havel byl nepochybně protikomunistickým bojovníkem. Bojoval těmi prostředky, které byly možné. Plédoval především západní vzor, ale ten se prezentoval před obyvateli Východu obchodními domy plnými zboží daleko více než čímkoliv jiným.

Komunistická totalita se neměla o co opřít, sama popřela všechny demokratické myšlenky a tím kolektivně uznávanou vládu zavrhla. Pokud výzvy ke kolektivní sounáležitosti měly nějaký účinek, vždy byla hned jakákoliv iniciativa zavržena, protože nutně vedla k odlišným aktivitám, než se snažili komunisté ve své ideologii naplňovat. Přirozené lidské myšlení nikdy nesouznělo s komunistickou ideologií. Výsledkem bylo odloučení od vlády a tím i od státu a národa.

Po pádu komunismu bylo tedy zapotřebí především obnovit identitu se státem a národem a návrat k tradičnímu řádu. Přesně to Havel neudělal, naopak od toho odváděl svými kosmopolitními myšlenkami. Dostal se tím do jakéhosi vakua, chtěl lidem cosi sdělit, co nechápali. Lidé se tedy orientovali podle Klause, snažili se podnikat a zodpovídat za sebe. Přesto chyběla ona morální státoprávní myšlenka nadřízená trhu, ona pravidla, kterými se musí každá společnost řídit, ale nebyl nikdo, kdo by ji poskytl. Chyběl Masaryk, Kramář apod. Havel sice mohl být morálním vzorem svým protikomunistickým odbojem; v jiných ohledech je tento vzor dosti rozpačitý. Tvrdit, že on měl nějaké myšlenky, které se mohly stát základem státoprávního uspořádání, je ovšem zcela mimo mísu. Kázání o pravdě a lásce nejsou zákony státu. Postoje tedy volil situačně podle svého přesvědčení.

Havel tyto avantgardní západní myšlenky neměl od sebe, byly mu předány západními intelektuály, nějakými organizacemi a kamarády. Nebyl tedy filosofem nové doby, pouze opakoval cosi, co na Západě rezonovalo v levicových kruzích. Jenže na Západě ještě stále byly konzervativní poměry vztahující se ke státu a národu a levicové myšlenky nebyly zcela dominantní. Havel nám tedy neservíroval kompletní Západ, ale jen onu levicově kosmopolitní část. Víceméně dělal to, co se líbilo jeho přátelům na Západě. To, co stát potřeboval, dělal neochotně, mnohdy ani ne v jeho zájmu (zastavení prodeje zbraní).

Levicový liberalismus nemá co nabídnout, nemá pravidla sám o sobě, nemá východiska na nějakou novou společnost, je jen revoluční myšlenkou schopnou měnit částečně něco zaběhnutého. V postkomunistických zemích mnohem více chybí staré konzervativní poměry, chybí obnovení republikánských ctností, chybí identita se státem a národem, tradice, chybí tedy to, co komunismus zadupal do země, nikomu zde nechybí multikulturalismus, rovnost sexů, genderový feminismus, vypjatý individualismus, život singl apod. Dá se říci, že u nás neproběhla ona levicová revoluce „dětí květin“ v šedesátých letech, která cosi řešila, co už dnes neexistuje. Havel ideály „dětí květin“ přijal, ale tehdejší česká společnost měla jiné problémy. Proto mu Západ více rozuměl než lidé doma. Současný občan ČR vyžaduje především pořádek, jasná pravidla, vymahatelnost práva, silný stát nebojící se prosazovat proti korupčnímu kapitálu. V tom je havlismus naprosto bezzubý, v podstatě nemá žádnou státotvornou myšlenku. Jeho nestranictví a sny o občanských organizacích jako nositelích politiky je toho dokladem. Naštěstí se v mnoha případech podřídil jiným.

Havel svým životním vzorem kromě antikomunismu a sympatického jednání nic jiného podstatného neposkytl, jeho životní příběh je spíše oslavou hédonismu a je otázkou, jakou lásku měl na mysli; nicméně pravdu asi v osobním životě nezradil, jednal přátelsky, přirozeně, byl sympatický a pro lidi na Západě mohl být osobností. Milovali jej především umělci a politici, kterým neodporoval. Konfliktní situace za něj řešili jiní, bombardování Jugoslávie neodmítl, kdyby to udělal a opravdu projevil lásku, nevím, jestli by měl bustu v americkém Kongresu.

Esence havlismu

„Havlismus“ - ze Západu přejatý levicový ideál je založený na lidských právech v prostředí svobody jednotlivce. To je poslední fáze vývojového procesu zbožňování člověka, které přinesla absence neviditelného Boha. Tady nejde jen o to, že lidé neuznávají Boha, ale odnaučili se uznávat cokoliv, co člověka přesahuje, uznávat přirozené principy života a nutnost se jim podřizovat. Lidský jedinec se stal modlou, bůžkem. Důsledkem tohoto „božství“ je povýšení nad přirozené principy (přírodní zákonitosti, mateřství a otcovství, rodinné instinkty atd.). Tímto povýšením vzniká „odloučení“ jako univerzální vnější projev, protože odloučení od přirozených principů se přenáší do všeho. Člověk nahlíží na tyto principy jaksi „shora“, jen málo jim podléhá a snaží se jim vymknout, a proto lidmi ovládaný svět nefunguje tak, jak příroda (Bůh) určuje. Lidský jedinec je „bůh“ a nemá pokoru před věcmi, které jej přesahují, neřídí se jimi a tím se do budoucnosti vyřazuje z evidence živých tvorů a přitom může do hrobu vzít i jiné tvory, kteří za to nemohou. Toto „božství“ je ovšem jen vztahové, „bůh“ je ekonomicky závislý, musí poslouchat jiné „bohy“, a proto jsou opravdu svobodní jen ti „bohové“, kteří vybírají popelnice a nemusí nikoho poslouchat.

Neuznávání věcí „nad sebou“, neuznávání nadřízenosti přirozených zákonitostí vzniklo postupným procesem, dá se říci, že do šedesátých let minulého století se ještě uznávala jakási přirozenost, nutnost se podřídit přírodě, jakési pochopení přírodních zákonů. V šedesátých letech vzpoura mladých (dětí květin) odmítla tradiční řád a konečně zvítězila myšlenka, že člověk všechno vyřeší a je schopen zajistit. Bylo to především na základě levicových idejí, které ovšem na rozdíl od komunistického režimu odsuzovaly totalitu a uznávaly svobodu jednotlivce.

Člověk jako „bůh“ přece nebude uznávat, že by měl v zájmu existence zdravého potomstva rodit děti v mladém věku; mít alespoň reprodukční množství dětí; ohledně životního prostředí a vyčerpávání zdrojů má stéle nějaké výmluvy, přestože jsou tu zcela jasná omezení, která jsou nám přikázána „mimo nás“ (nazývám je kosmická kritéria). Typická havlistická odpověď na kritiku nezodpovědnosti k budoucnosti lidského rodu je: „jednotlivec se může svobodně rozhodnout, zda bude mít potomstvo nebo ne“. Taková odpověď jasně povyšuje člověka-boha, jehož libovůle je důležitější než nejzákladnější přirozené principy života (správná odpověď by byla: „člověk je tvor jako všichni ostatní a musí zajistit pokračování“). Člověk je povýšen nad to, co jej přirozeně přesahuje, a odloučen od svých povinností k tomuto přesahujícímu. Nemá žádnou zodpovědnost, nemusí založit rodinu, nemusí se o nikoho starat, ani o rodiče, nemá žádné povinnosti ke společnosti, může ji kdykoliv opustit a nepomoci jí v neštěstí, může likvidovat libovolně přírodu. Základem celé této těžko nazvatelné situace je „odloučení“ lidí od přírody, od přirozených principů, vzájemně od sebe, od společnosti, od všeho, co představuje závislost a zodpovědnost. Božství se především projevuje konzumerismem a hédonismem. Jakýmsi kodexem jsou lidská práva, která „potvrzují božství“. Odloučení je tedy i od společnosti, od kolektivu, který vyžaduje zodpovědnost - od rodiny, od obce, od národa, od státu. Takový člověk – bůh - nakonec končí životem singl. Ukázkovým představením „božství“ je člověk žijící singl a kosmopolitně smýšlející, odmítající rodinu, národ, národní zájmy a vůbec jakoukoliv zodpovědnost k nějakému společenstvu nebo přírodě. Je to zároveň hédonické, příjemné. Havlismus svými ideály k tomu vede, možná nezamýšleně, jakoby samospádem, ale bez schopnosti a vůle se tomu postavit; snad jen někdy je slyšet okrajově kritika konečných důsledků. Kdo chce tyto jevy kritizovat, musí se postavit na konzervativní pozici, odsoudit nejenom tyto jevy, ale i univerzální příčinu: „povýšení“ a „odloučení“ (viz www.nadcasovy-humanismus.cz).

Odvozené ideály havlismu

Odloučení od přirozených kolektivů se projevuje kosmopolitismem, ztrátou identity s národem (státem), od toho odvozenou ideologií multikulturalismu, pacifismu, appeasementu a ztrátou schopnosti bránit svoji kulturu, absencí kolektivních ctností především sounáležitosti a individualistickou výchovou dětí atd. Povýšení nad přirozené principy se projevuje v rovnosti sexuálních orientací, odmítání rodiny, nedostatkem empatie, nešetrností k životnímu prostředí, nadměrným vyčerpáváním zdrojů, altruismus se zaměřuje jen na jednotlivce bez společenského řešení.

Absence sounáležitosti se společností musí být suplována zákony a institucemi. Tím se komplikuje výkon práva a trestání svévole, je zapotřebí stále více zákonů a nařízení, aby se suplovala morální pravidla. Když absentuje sounáležitost, instituce ji nejsou schopny nahradit nikoliv jen proto, že jejich kompetence na to nestačí, ale také postupným nedostatkem lidí, kteří by vlastně mohli morálně výkon institucí vykonávat.

Ideál multikulturalismu je neuskutečnitelný. Sounáležitost budou cítit lidé pouze ke své kulturní skupině a nebude žádná nadřízená síla, která by rozsuzovala nezávisle spory. Každý bude podporovat jen svoji kulturní skupinu. Pokud by někdo nezávislý byl, nebudou mu ostatní věřit. Když bílý policista zastřelí černošského zločince, černoši nevěří v jeho nezávislost a považují to za útok na svoji skupinu. Jak se zajistí právo v takovém souboru různých skupin rasových a kulturních? Tyto skupiny musí být nějak odděleny a vykonávat svoji spravedlnost v rámci svých odlišných pravidel. To ovšem už není multikulturalismus.

Neříkám, že všechno toto Havel uznával, nicméně podstata jeho konání k tomu směřovala a směr, který je principiálně založen na „povýšení“ a „odloučení“, nemůže se vyvíjet jinak.

Ohrožení svobody

Svoboda může být pouze v prostředí řádu, který svobodu garantuje, protože jinak svoboda jednoho omezuje svobodu druhého. Řád musí zajistit svobodu i nemajetným a slabým a tím potlačovat choutky bohatých a silných. Odloučení lidí od sebe likviduje přirozené ctnosti, které by práva a svobodu druhých niterně zachovávaly. Silní jedinci mohou stále více projevovat svoji svévoli. Tato anarchie vzniká právě oním „odloučením“ lidí, neuznáváním zodpovědnosti ke společnosti. Lidská práva jsou kodexem potvrzujícím „božství“ člověka. Je otázkou pouze, jak se prosazují, jestli v souladu s „odloučením“ bez ohledu na společenské zájmy, jsou prosazovány tak aby omezovaly práva jiných než těch vyjmenovaných práv, nebo jestli se zařadí do společnosti v souladu s jejími zájmy.

Moc přebírají ti, kteří mají peníze a ovládají člověka materiálně. Dnešní člověk je velice materiálně závislý, naprostá většina nemá nezávislý zdroj obživy, a proto jej tím více peníze ovládají. Protože už stát nefunguje, nakonec vládnou peníze a mocné finanční subjekty. Střední třída je už dnes většinou závislá, vyjma nějakých drobných poskytovatelů služeb, jsou to dodavatelé dílů velkým mezinárodním společnostem a drobného zboží supermarketům naprosto závislí na jejich libovůli. Stát, v neschopnosti „odloučených“ lidí se spojit, zbaven národní ideje, v anarchii morální i legislativní přestává být ochráncem svobody slabých.

Havel samozřejmě tak daleko neviděl. Protože však jeho jméno je s tímto trendem spojeno, rozdávají se různé ceny jeho jménem, jeho busta je už v americkém Kongresu, je těžké jej z toho vyjmout.