Po válce jsem jako malý chlapec často slýchal větu, že není Němec jako Němec. Moc jsem tomu tehdy nerozuměl, ale brzy jsem pochopil i víc: že není viník jako viník. Sám norimberský proces s hlavními německými válečnými zločinci je toho dokladem. Přes rozjitřenou poválečnou atmosféru zkoumal individuální vinu a z 22 souzených zločinců jich pod šibenici poslal pouze dvanáct, dokonce jich několik osvobodil. U nás – skoro osmnáct let po „sametu“ – se stále dopřává sluchu „takydemokratům“, kteří hlava – nehlava, vina – nevina prosazují myšlenku, že komunista je něco jako černoch: také nemůže být „bývalý“. To mě vedlo k zamyšlení, které si zaslouží poněkud „rozebrat“.

Pro každý totalitní systém je příznačné, že v něm má vládnoucí strana pod kontrolou – a nejlépe „na věčné časy“ – armádu, policii, prokuraturu, soudy, úřady, všechna média, že ovládá všechny resorty, a je tak jediným „vlastníkem“ pravdy. Totalitní režim má natolik všechno „pod palcem“, že pohřbívat se dá úspěšně spíše „zevnitř“ než zvenčí. Důkazy? Komunista Nikita Chruščov už v roce 1956 vystoupil s tvrdou kritikou Stalina a stalinismu a zahájil tím éru „uvolňování“ a rehabilitací i nesmělých propouštění politických vězňů v zemích sovětského bloku (v roce 1964 byl „smeten“ Brežněvem). Dále: reformní komunista Imre Nagy v Maďarsku (popraven – povstání 1956 utopeno v krvi), nejznámější Slovák komunista Alexander Dubček s Pražským jarem 1968 (předčasně zhaslo po okupaci pěti armádami), také komunista Michail Gorbačov modernizoval až „utopil“ perestrojku, glasnosť i sebe. Další komunista Boris Jelcin už Sovětský svaz úspěšně „zrušil“ a smetl komunistickou stranu, po něm mladší komunista a dokonce vysoký důstojník KGB Vladimír Putin poslal komunisty do opozice. Polský komunista Kwasniewski i slovenský komunista Kováč (plus komunista Schuster) přivedli svoje země jako prezidenti do EU i do NATO. Jsou to náhody, je to shoda okolností?

Příčiny pádu totalitních (takzvaně socialistických!?) režimů jsou jistě hlubší, ale ani podíl řady osvícených komunistů na takovém vývoji nelze jen tak pominout či dokonce bagatelizovat. Na rozkladu všech obludných systémů se vždy podílela neschopnost mnohých, ale také statečnost nemnohých.

Být členem KSČ a poté nakonec skončit v řadách oponentů, ba bojovníků s KSČ bylo skutečně možné, jak dokládá oficiální seznam 6335 nepřátel, které tehdejší režim evidoval, a který byl po „sametu“ v roce 1992 postupně zveřejňován v Lidových novinách. Ze seznamu vyplývá, že podstatnou část tzv. pravicových oportunistů, antisocialistů, antisovětistů a „útočníků“ na vedoucí roli strany tvořili kupodivu – právě komunisté. Řečeno jazykem té doby: ztroskotanci a zaprodanci. Následky svého jednání si poté nesl každý z nich se svou rodinou sám, většinou za mlčenlivé „nereakce“ davu, která vládnoucí straně dovolila odpůrcům nic neodpustit - a trestat je. Lhostejnost až 99% lidí pokaždé dávala prevítům ke všem křivdám a zločinům křídla! A co horšího: dějiny učí, že nebyla jenom „anticharta“ a něco „pragováků“ volajících Sověty na pomoc. Svého času se z fabrik, úřadů, škol i divadel posílaly petice žádající pro nepřátele „míru a šťastných zítřků“ ještě tvrdší tresty a ještě více šibenic.

Položme si tváří v tvář realitě otázku, zda se naše společnost už natolik změnila, že se nic podobného nemůže opakovat, zda bolševismus – jako způsob myšlení – nám i v jiných barvách než rudé opět neklepe na dveře. Umlčování a okřikování oponentů i snaha likvidovat zaregistrovanou politickou stranu mocenskými prostředky jsou toho prvními příznaky. Buďme dospělí a v žádné podobě nevracejme onu „levnou a průhlednou“ totalitu. V Evropě se svoboda měří tím, jak svobodni jsou lidé odlišných názorů. Učme se žít v náročném pluralitním politickém systému jako plnohodnotní Evropané.

Jablonec nad Nisou