Poslední politické události v souvislosti s uprchlickou krizí umožňují srovnat dvě osobnosti, které nemají zdánlivě nic společného.

Heinz-Christian Strache je předsedou rakouské Strany svobodných, jeho popularita roste, protože se ostře vymezuje proti přijímání uprchlíků. Na druhé straně přibývá kritiků, kteří ho označují za radikála, extremistu, populistu, xenofoba a podobně. Jedním z jeho kritizovaných výroků je tvrzení, že Rakousko může ročně přijmout maximálně 15 tisíc uprchlíků před válkou.

Jiří Dienstbier je českým ministrem pro lidská práva a patří k liberálnímu křídlu sociální demokracie. Kritici ho často označují za přehnaného humanistu, falešného pozéra, sluníčkáře apod. Jeho zřejmě nejkritizovanějším výrokem je návrh, přijmout v Česku patnáct tisíc uprchlíků před válkou.

Logickou úvahou se dá snadno dojít k závěru, že Dienstbier je stejně xenofobním populistou jako Strache. Na porovnání výroků obou politiků však jednoduchá logika nestačí. Výrok českého ministra neodsoudili prakticky všichni včetně jeho stranických kolegů za to, že je xenofobní, ale že je k uprchlíkům naprosto nerealisticky vstřícný.

Dalo by se tedy uzavřít, že Česko a Rakousko dodnes dělí jakási mentální železná opona a že se společnosti od sebe liší jako noc a den.

Je pravda, že se Česká politická scéna ve vztahu k uprchlíkům liší od celé západní Evropy. Sociální demokracie je na Západě vždy stranou, která práva uprchlíků hájí, pokud je to možné. V Česku sociální demokracie takovou stranou kromě Dienstbiera není. Lídr české levice se zařadil mezi populistické a konzervativní strany, se kterými společně hájí tvrdý postup na úrovni pravicových radikálů Západu.

Vlastně jsou zdejší sociální demokraté a konzervativci ještě radikálnější než rakouští radikálové a raději chtějí zemi znovu obehnat ostnatým drátem, než aby připustili byť jen jediného uprchlíka. Tím se tuzemská politika glajchšaltuje po vzoru některých zemí východní Evropy, jistou výjimkou od tohoto pravidla jsou Poláci.

Každý zde musí říkat, že je třeba proti uprchlíkům nějak zasáhnout, uzavřít před nimi hranice, internovat je ve speciálních táborech a pomoci jim maximálně čtyřmi stovkami korun, aby odjeli někam jinam. Kdo to neříká, je přinejlepším označen za nepraktického blázna jako Dienstbier.

Tento postoj převládající v české populaci by šlo snadno kritizovat, za větší pozornost však stojí, kde se vlastně vzal. Teoreticky by mohlo jít o emoci, kterou vyvolala nezodpovědná média a na které chtějí oportunističtí politici zvýšit popularitu. To by bylo sice selháním mnohých, ale pořád by šlo o problém, který by šel při rozumném přístupu překonat. Samozřejmě existuje i horší varianta, že jde o afekt zabudovaný do vědomí lidí minulým režimem, který se dnes do značné míry recykluje.

Pak by se ukázalo, že veškerá výchova k demokracii a otevřené společnosti je vlastně v Česku zbytečná a že při vhodně zvoleném tématu je možné tuzemskou populaci vrátit do jednotné společnosti autoritářského typu.

Strach z uprchlíků může být vhodným spouštěcím mechanismem. Tak věřme, že šlo jen o přechodné selhání.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus