Sleduji veškeré dění v této zemi dnes a denně čtu jako penzista denně nejméně troje naše české noviny, moje škála „oblíbených“ na internetu je velmi dlouhá, hned po ránu vše prohlížím, čtu a studuji internetové noviny podle portálu „Právě dnes“. Mám možnost konfrontace s početnou rodinou, v níž jsou tři děti, jejich šest dětí, tedy mých pět vnuků a jedna pravnučka, všichni v dospělém věku, a posléze i dvě pravnučky, které snad dorostou, dokud budu ještě na živu, jejich pradědek.

Zdá se, že bych mohl být se vším spokojený. Vezměme to popořádku. Nejstarší dcera, vystudovaná pegagožka, znalost pěti světových jazyků, z nichž má státní zkoušky, je léta v invalidním důchodu, teď ji přeřazují do normálního důchodu, stejně jako moji manželku. Je vděčná za místo ve školní družině a že může doučovat i cizím jazykům. Stát hledí ušetřit, jak se dá. Samozřejmě na lidech, kteří se jen stěží mohou bránit. Můj prostřední z tří dětí – syn, vystudovaný inženýr ekonom, logistik, patřil mezi top-manažery, z firmy ho vyšachovali, přerůstal jim přes hlavy, takového sebevědomého inženýra nemohli mezi sebou potřebovat. Je už několik měsíců bez práce, nezaměstnaný, Úřad práce krčí jenom rameny. Nejmladší z mých tří dětí – dcera, vystudovala grafickou školu, jako výtvarná redaktorka a počítačová grafička má za sebou již nejméně deset zaměstnavatelů – fůze, některé firmy zkrachovaly, jiné si našly náhrady v mladších, které nemohou mít tak vysoké platové nároky a jsou vděčny za práci, kterou zakrátko zvládnou. Dcera se drží nad vodou díky své píli a pracovitosti.

Vnuci – čtyři jsou zaměstnáni, jeden z nich si dovolil ten přepych a založil rodinu, na hypotéku postavil dům, doslova „maká “ od „nevidim do nevidim“, jak se říkalo za mých let. Stejně tak druhý a třetí vnuk, do manželství se jim zatím nechce, známost vážnou mají, ale proč se ženit? Rodinu by asi stěží uživili. Poslední dva – vnuk dokončí napřesrok studium práv, a vnučka ještě dva roky bude studovat na Teologické fakultě.

Snažím se dodržovat rodinnou tradici, scházíme se, navzájem se podporujeme, víme o sobě, nikoho bychom nenechali padnout až na dno. Solidarita je velmi významná mezi námi všemi.

Žijeme, nebo jen přežíváme? Vím, že vše je v našich rukou. Ale je to doopravdy tak? Co všechna ta nová opatření, která zasáhnou téměř do každé rodiny?! Ano, šetřit musíme všichni. Zatím je málo přesvědčivé gesto našich nejvyšších představitelů, zastupitelů a těch, kteří se počítají mezi horních „deset tisíc“. Zatím je málo přesvědčivé: že budou postiženi ti, kteří na korupci zbohatli natolik, že nemusejí do konce života na nic sáhnout; že odejdou všichni ti velcí mluvkové včetně toho nejvyššího, na jehož odchod čeká velká část naší společnosti; že v Evropské unii uslyšíme i přesvědčivá slova našich politiků; že naopak každý mluvka a tlučhuba bude nemilosrdně smeten a odvolán, protože škodí více než prospívá, ať si napřed doplní své vzdělání a projde klasickou školou politiky od obecního zastupitelstva až k postům nejvyšším; že se dočkají všichni ti žalobci, kteří byli okradeni, oprávněné spravedlnosti, kterou se musí vyznačovat každý stát, jemuž leží na srdci blaho jeho občanů.

Trápí nás na té demokratické cestě k právnímu a spravedlivému státu mnoho záležitostí, k nimž se ani nikdo z těch kompetentních neodvažuje mluvit. Kdy jsem slyšel naposledy někoho z nich hovořit o morálce, o úctě ke stáří, k našemu jazyku, k našim předchůdcům, kteří tvořili dějiny? Nemohu si vzpomenout… Byl jsem vychován v obyčejné venkovské rodině, kde v kuchyni na zdi visel portrét T. G. Masaryka a také kříž. Uctívali jsme hodnoty nejcennější v našem životě od dětství, byli jsme k nim vedeni, tatínek a maminka byli pro nás velkou autoritou, hned po nich naši páni učitelé. Všechny jsme je milovali, třebaže nás uměli také potrestat. Ale nikdo jiný nedokáže tak rychle pochopit, na čí straně je spravedlnost, jako dítě, mladý člověk, který se rozhlíží teprve po světě.

Byli jsme vychováni v úctě a k toleranci k druhým, nikoli slovy. Ale viděli jsme to ve společnosti kolem sebe. Nechci nic idealizovat z té doby našeho mládí, ale více je ve mne pozitivních vzpomínek než negativ. Přitom jsme žili skrovně, snažili se od malička být užitečnými doma i mimo domov. Sázej stromky pro potomky – bylo tehdy naším heslem. Dnes od dob jednoho z amerických prezidentů: Neptej se, co udělala tvoje země pro tebe, pro nás, odpověz si, co jsi udělal pro svou zemi Ty! Všechno toto nemusím mým potomkům nějak zvlášť vštěpovat, jsou natolik soudní a rozumní, že poznávají, kde je spravedlnost a kde se děje bezpráví. Pokud mohou, zasáhnou. Pokud nemohou? Děj se vůle Páně…

Sám jsem nikdy neztrácel naději, byla druhá světová válka, věřil jsem spolu s rodiči a příbuznými a vůbec nejbližšími v mém okolí, že to všechno musí jednou skončit, komunisti mne vyhodili ze zaměstnání, a to hned třikrát v mém životě, ale nikdy jsem se nevzdal a tvrdě jsem pracoval, abych uživil pětičlennou rodinu, ano v těch chmurných letech padesátých. Jinak tomu nebylo ani v letech šedesátých, kdy jsem nemohl souhlasit s hanebným přepadem naší republiky a okupací naší země, která nechtěla nic jiného než svobodu a demokracii. Přežil jsem. Dočkal se potřetí vyhazovu, když jsem začal tajně rozmnožovat Lidové noviny a rozdávat je svým přátelům v letech osmdesátých.

Ale dočkal jsem se oné kýžené svobody a demokracie, často si kladu otázky podobné té, jíž jsem nazval své povídání. Rád učiním všechno, co bude ještě v mých silách, jen aby lidé kolem mne, moji nejbližší zejména, byli spokojeni alespoň relativně. Abych neslyšel tolik smutných příběhů a událostí, které mne dojímají a já nemohu nijak pomoci, nežli slovem, útěchou. Očekávám, že takto k nám budou konečně promlouvat také ti, které jsme si zvolili, že nebudou neteční – ne, naopak, že budou rozhodní, spravedliví, že budou příkladem svým chováním, že si jich začneme vážit pro jejich práci, pro dobro, které jim leží na srdci a zbytečně to nezdůrazňují. Nechť za každého z nás hovoří naše skutky, ať pracujeme kdekoliv.

Neuvědomil jsem si ani, když jsem usedal ke klávesnici svého počítače, že se vlastně blíží ono neslavné srpnové výročí. Ušli jsme od té doby velký kus cesty, ale ten větší nás teprve ještě čeká. Snad jsem si dokázal na tu otázku odpovědět vlastně sám, nečekám odpověď, ale budu rád, když se k podobné otázce vysloví ještě někdo další, mnohem fundovaněji, zasvěceněji. Je to otázka, kterou často slýchávám. Ale snad všichni ti, kteří ji vyslovují, nečekají, proboha, že se dočkají odpovědi! Míra odpovědnosti každého z nás je dána mírou postavení, mírou našich cílů, které si klademe anebo které bychom si měli klást. Ještě nikdy nebyla situace, aby se nedalo nic dělat!