Krátký komentář k návštěvě prezidenta Zemana v mém rodném městě

Za prvé, musím hned na začátku poznamenat, aby nedošlo k nějakým misinterpretacím, že jsem Miloše Zemana ani nevolil, ani nejsem jeho příznivcem. A k tomu, jak se vypořádává se svou funkcí, mám víceméně lhostejný postoj.

Není to dobré, ale dokázal bych si představit mnohem horší pány Pražského hradu.

Události, jichž jsem byl v úteřý 19. dubna svědkem na berounském Husově náměstí, mě však nutí stručně se vyjádřit.

Bez okolků: opozice, která proti prezidentu Zemanovi stojí, je snad vším, jen ne věcnou, slušnou a čestnou. Což mi velice vadí vzhledem k tomu, že prezident Zeman a jeho politické a ekonomické postoje jsou naprostým protipólem toho, co považuji za ideál. Velice bych si přál čestnou, ideologickou opozici, která by se zaměřila na fakta, na ideje, na jeho levičáctví, na keynesiánství, na eurofederalismus.

Dav na berounském Husově náměstí však vyjadřoval jen jeden jediný postoj: „Jsme proti Zemanovi a mluvíme za celý národ! A kdo s námi nesouhlasí, nepatří mezi slušné lidi! Vysmějeme se jim! Vyloučíme je z jakékoliv věcné debaty!“

Názory? Postoje? Stanoviska? Nezávislost? Nebo snad, proboha, nějaká inteligence? Nechci se nikoho dotknout nebo být vůči někomu nespravedlivý, ale to vše jsem v davu mávajícím červenými kartičkami zoufale postrádal.

Kde chybí znalosti a kategorická, odůvodněná stanoviska, tam nastoupí emoce rozvášněného davu: jásání, když se z pódia ozvalo jméno Masaryk (který kdysi navštívil Beroun), přičemž lze pochybovat o tom, že studentská omladina, která tvořila hlavní část protizemanovské demonstrace, o tomto jméně něco skutečně ví; poslušné bučení, když se z pódia ozvalo jméno Zápotocký (který navštívil Beroun před šedesáti lety), přičemž lze u protestujících studentů opět pochybovat o úrovni znalostí o éře totalitních padesátých let; nadšené mávání tibetskými vlajkami; protičínské transparenty v rukou aktivistické mládeže svým odhodláním a patrně i myšlenkami nápadně se podobající čínským Rudým gardám.

Co vlastně chtějí? Svobodu, trh, kapitalismus, respekt k individuálním právům? Chtějí pravicovou politiku? To nejspíš vůbec, uvědomíme-li si, kdo jsou krysaři, kteří tento dav ovládají. Intelektuálové jako Tomáš Halík, politici jako Martin Bursík, zástupci kulturní fronty jako Tomáš Hanák - dnes v jednom šiku proti Zemanovi, včera stejně sjednoceni proti Klausovi, svorně opovrhující svobodou jednotlivce, individualismem, rozumem. Je pochopitelné, že jim zemanovská, po Rusku a Číně pošilhávající levice není po chuti - oni mají v srdci jinou formu socialismu, jinou formu nesvobody, nesvobodu definovanou hrubou silou a křikem v ulicích, výhrůžkami, netolerancí, vírou, že moc znamená pravdu. Jejich cílem je nový fašismus. A protože Miloše Zemana je tak snadné nenávidět, podařilo se jim o oprávněnosti svých postojů přesvědčit i ty, kteří si snad sami o sobě myslí, že jsou pro svobodu.

Politické metody protizemanovského davu především znemožňují jakoukoliv věcnou a čestnou opozici, i kdyby se nakrásně objevila. Křik ulice ji přehluší.

Co považuji za pro mě nejsmutnější? Že tak nechutně nízká opozice, která níž prezidentovi stojí, ve mně začíná vzbuzovat něco, co by se dalo s trochou nadsázky nazvat sympatiemi k Zemanovi. A já si nepřeji, aby mi politik, jakým je Miloš Zeman, byl sympatický. Neexistuje nic pozitivního, čím by si takovou sympatii mohl zasloužit, jen ubohost protizemanovského davu.

Znovu musím na konec upozornit, že v žádném případě nejsem příznivcem prezidenta Zemana. Nevolil jsem ho a vhodit do volební urny lístek s jeho jménem by mě přinutila jen možnost, že by místo něj na Hradě usedla nějaká skutečná nestvůra. Pouze si přeji vyšší politickou kulturu, střet myšlenek, intelektuální souboj, nikoliv politiku definovanou křikem a nadávkami.

Můžu snad jen doufat, že až za dalších šedesát let navštíví Beroun opět prezident České republiky, ponese se celá událost v důstojnějším duchu.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem.