Nestačím se divit, jak se nám poslední dobou roztrhl pytel se štěstím. Nemine týden, abych někde nečetl hlubokomyslnou úvahu o štěstí, jak štěstí dosáhnout, jak si je udržet, dokonce se dozvídám, že máme na štěstí právo: mnohé západní vlády vyhlásily zvláštním dekretem právo na štěstí. Tak! Jak to, sakra a mordyje, že já, občan Fridolín Krkovička, nejsem šťasten, když na to mám právo? Hned ať se mi vláda postará o štěstí, jinak se… teď honem nevím co. Asi že k právu náleží vymahatelnost, i když vím, že se to s ní nebere tak zostra v království českém; a jak, medle, se vymáhá štěstí? Na kom? Jak vážně je míněn takový návrh?

Asi nepříliš, řekl bych. Spíš půjde o poplatek této prudce sociální době. Jsou vznášeny nároky na lékařskou péči, na vzdělání, na práci, na kdeco, tak podejme taky návrh zákona: ať má každý nárok na štěstí! Nestojí to nic a vypadá to pěkně. Zatím ještě nikoho nenapadlo vyhlásit právo každého občana jíst, dýchat a chodit po zadních, ale třeba to ještě… ne, nepřijde. Dýchání a chození po zadních je věc přirozená, extra práv nepotřebující; ty se vyhlašují, ví-li navrhovatel už předem, že požadavek nebude snadno k splnění. Mám právo na domeček se zahrádkou! Nu, třeba i máš, holoubku. Jestli máš také ten domeček, je věc druhá. Domečků a jiných příjemností, ba i toho štěstí, se nedosahuje vyhlašováním nároků, nýbrž vlastním přičiněním. Ale říkejte to holoubkům, jimž se po generace maluje na vzduch obrázek nejrůznějších práv, až si začali myslet, že je na příděl všechno.

A beztak je to celé zbytečná řeč. Než se začneme o něco hádat nebo se něčeho domáhat, měli bychom přesněji vědět, oč vůbec jde. S takovým domečkem je to jasné: má čtyři stěny, střechu a komín. Co ale je štěstí? Hle, potíž. Zkusme se s ní vypořádat.

Pravilť sice básník, že štěstí je muška jenom zlatá, ale sám bych řekl, že je to prostě pocit. Obtížně definovatelný, ničího komanda neposlušný, jenž se dostaví, nebo se také nedostaví. A jak rychle a neočekáván přijde, tak se i rozplyne, nelze si blaženě vydechnout, tak, teď jsem dosáhl štěstí, ode dneška až nadosmrti jsem šťastný člověk, halelujah. Možná by se spíš dal nazvat zadostiučiněním: vida, tohle se mi povedlo. Na minutku si v něm pomedíme, pak se nám začnou myšlenky rozbíhat, měnit se v starost. To by tedy bylo pěkné, ale co teď dál? Čím a jak dosažený zdar upevnit, aby se zase nerozklížil? A byl to vůbec zdar, nebo jakž takž stabilizovaný podklad něčeho dalšího, co se může, ale také nemusí povést? Právě mi vyšla knížka; postavím ji do poličky k ostatním produktům svého autorského úsilí, no, sluší jí to tam. Není ale už náhodou poslední? Ono je dnes snadnější knížku napsat než sehnat nakladatele; mám rozepsanou další… jak to dopadne s ní? A kdybych napsal a do poličky narovnal padesátero knížek, zase si budu lámat hlavu, co s tou jedenapedesátou, kdepak, štěstí je muška jenom zlatá, měl´s pravdu, básníče. Takže ani štěstí, ani zadostiučinění, nýbrž spokojenost? Dílo bylo korunováno zdarem, i jsme až na další spokojeni. Spokojenost je pocit o něco trvalejší, třebaže také časem slábne, stává se zvykem. Muška štěstí ale odlétne rychleji než přibzučela, nelze ji do dlaní chytit, právem učinit.

A už vidím, že se zase dopouštím nepřesnosti. Neschopnost dosáhnout trvalého pocitu štěstí není rozprostřena po veškerém povrchu zemském, nýbrž je prokletím – nebo požehnáním, jak se to vezme - člověka západního. Jiné civilizace jí stiženy nejsou, leda snad tihle usměvaví, pracovití lidičkové severovýchodní Asie, co se také pořád o něco snaží a k něčemu směřují, ale na nose své pocity napsané nemají, takže nevím. Měl bych se některého vyptat: jak na tom račte být se štěstím, pane Li, pane Takajamo? Ale oni by se zase jen tak uctivě usmívali a brejle by jim zářily čímsi nezbadatelným, inu, nejsme jako oni, třebaže zní ta otřepaná floskule v tomto případě uznáním a snad i maličko závistí. V případech jiných…

Jsouť na světě národové, k nimž se obrací roztoužený zrak mnohého ducha intelektuálního. Šťastná země, šťastní lidé! Žijí jednoduše, avšak harmonicky a neuříceně, jen pro tento den, bez starosti o zítřek. Potřeb mají nemnoho a snadno naplnitelných, čas jim uplývá v skromných radostech a družném tlachání, krátce řečeno, štěstí jim není muškou okamžiku, nýbrž setrvalým stavem mysli od kolébky k hrobu. Tak se aspoň jeví ten stav růžovými skly intelektuálských brejlí ze vzdálenosti desíti tisíc námořních mil, navíc s řádnou dávkou povrchnosti: sám roztoužený vzdychatel by ovšemže na ostrovech štěstí žít nechtěl, leda na pár týdnů dovolené v provotřídním hotelu a s dobře krytou kreditní kartou v kapse. I jděte se mi vycpat, pokrytci. Aniž by šťastný domorodec, jak jsem ho tak leckde poznal, o to příliš stál, žít jednoduše a s potřebami pouze nemnohými; také jemu by se líbila dobře krytá kreditní karta, objíždění nercedesem a co ještě tak patří ke konzumnímu stylu těch pánů, co se válejí na plážích pětihvězdičkových rezortů. Jenomže na to holt nemá. Kdyby měl, válel by se a konzumoval také, a jak rád.

Odkud vůbec se vzalo tohle velebení chudoby a prostoty? Věc nová to není, už řeholníci raného středověku skládali slib chudoby, už mudrc Seneca ji vynášel co podmínku šťastného života, aniž ho napadlo vzdát se byť i jediného měďáčku svého nesmírného majetku. Je snad duše západního člověka rozštěpena? Obsahuje touhu po bezstarostném životě šťastných pastýřků, jak jej oslavil Vergilius ve svých Bukolikách, a zároveň puzení k vzestupu, k dosažení vyšších a ještě vyšších cílů, z nichž žádný není konečný? Svět je plný národů, kultur, životních způsobů, a každému je vlastní jiný odstín popisovaného pocitu, nazvěme jej štěstím, uspokojením či jak jinak chceme, navzájem nesrovnatelné, jeden druhým neměřitelné. Jedni jej nacházejí v blaženém spočinutí ve stínu platanu, s kalíškem rakije v prstech, zírajíce přivřenými víčky k slunci a nemyslíce pokud možno na nic. Druzí… no, ne že by si západní člověk také rád takto nepohověl. Ale jen na chvíli, pak vyskočí a jme se něco dělat, shánět, podnikat, připravovat, zařizovat, za něčím se pídit. Člověku jižnějšímu a východnějšímu, pod platanem ležícímu, je ideál takto ne-li naplněn, tedy skoro. Další rozdíl tkví v časovém umístění: člověk Západu má sklon jej spatřovat v lepší, šťastnější, jasnější atd. budoucnosti. Jak jí dosáhnout, o tom mívá arciť poněkud zjednodušené představy, i není divu, že s nimi nejméně v devadesáti procentech pokusů padne na nos. Nicméně a spíš bezděky tak po kousíčcích posouvá laťku svého ideálu stále blíž k naplnění, i když, to se ví, plně dosaženo jej není nikdy a ani být nemůže.

Také jeho jihovýchodní současník si pěstuje svůj obrázek ideálu; nekyne mu však z mlh nejisté budoucnosti, nýbrž naopak z časů minulých, k jejichž čistotě a pochybnostmi nenerušené víře jest třeba se navrátiti, aby konečně mohl být, in šá l-lláhi, dokonale a definitivně šťasten. Západní způsob myšlení směřuje k stálému zdokonalování, a kdyby nebylo to slovo zprofanováno falešnými proroky, k pokroku; myšlení východní, hledající recept spásy v zidealizované minulosti, jeví tendenci opačnou, k zaostání a ustrnulosti. Ostatně, abychom se moc nevytahovali, stalo se upínání k budoucnu obyčejem Západu teprve někdy v časech osvícenských; starší mudrcové a reformátoři – pomněme našeho Mistra z Husi - hledávali nápravu věcí světských v nezkažené minulosti také. Ale aspoň byl Západ takové proměny schopen.

Co z obého je lepší, funkčnější, méně možností rozličných karambolů v sobě skrývající, té předpovědi bych se pro tentokrát raději zdržel. Všelijaká mračna se jeví na obzoru západní civilizace a není už dnes sporu o tom, že si ledakterý malér nadrobila svým až příliš přímočarým bažením po dobru a štěstí. Neboť co jest dobro, také to ukáže až budoucnost; dost možná, že se nepostačíme divit. A když ne my, tedy naše potomstvo. Ale to by bylo námětem jiné a ještě obsáhlejší úvahy. Dnes se spokojme s konstatováním, že takoví jsme, tak nás Pánbůh udělal, i s tím naším nepokojem a neschopností spočinout v trvalém štěstí, kdoví co si u toho myslel.

Jak z té smyčky ven… asi se pokusit o skloubení obého, jak vrozeného směřování k dokonalejší budoucnosti, tak i rozmyslné prozíravosti. Té se totiž dosavadním vizionářům nedostávalo, nejsouce schopní či ještě spíš ochotní uvážit, že každý experiment může skončit tak, ale i onak. Abych podal příklad: je teď tanců kolem té Evropské unie, rozpadne se, nerozpadne se, a i když se z té šlamastyky vymotá, jakou může mít další podobu… Že se stala chyba, vědí všichni, ale jaká? Sám bych soudil, že tkví v omylu otců zakladatelů, vymezivších ji geograficky: mezi těmi a těmi mysy a horstvy se rozkládá evropský kontinent, nechť je tedy jeho hranicemi dána i unie jeho států. A ono to v ní skřípe, což se dalo čekat. Neboť kontinent je jeden, ale národů a pronárodů s jejich vrozenými letorami hromada, jakkoli je příkazem této pokrytecké doby rozdíly povah nevidět. Takže začít znovu? K nějakému svazku budou evropké národy puzeny, i kdyby nechtěly, neboť svět se propojuje a věk izolace na vlastním písečku je definitivně ten tam. To by pak ale bylo moudřejší jej vymezit, jak již řečeno: zeměpisným rozšířením pocitu uspokojení ze zdařilého díla a zároveň snahou o další zdokonalení; komu se té vlastnosti nedostává, patří za plot evropské zahrádky. Nu, odpusťte, sám vidím, že jsem se rozjel drobet stranou. Napsal jsem toho spoustu a ještě pořád nevím, co jest štěstí, tak aspoň… šťastné Vánoce!

Hannover, 13. prosince 2011