aneb Proč vznikl Libertariánský institut
Za chvíli to bude neuvěřitelných 20 let od projevu Václava Havla v Rudolfinu, v němž poprvé zazněl termín „blbá nálada“.
Od té doby se bezpočet vykladačů snaží přijít na to, proč vlastně blbá nálada ve společnosti nemizí. Navzdory celkem dobré ekonomické situaci a relativnímu klidu, který ruší jen nepodstatné politické půtky a řešení uměle vytvořených kvaziproblémů.
Domnívám se, že je to kvůli tomu, že lidi cítí, že ve státě je „něco“ špatně. To „něco“ bych shrnul do několika bodů:
a) Dnešní stát je amorální
Jakkoliv se dnes stát prezentuje jako konatel dobra a ochránce kdekoho a kdečeho, faktem zůstává skutečnost, že stát svým občanům dělá to, co si oni sami navzájem dělat nesmí. Šli by totiž do vězení. Zkuste třeba někomu vyhrožovat násilím, pokud vám nedá část z vydělaných peněz...
Je podivuhodné, jak lidé velmi dobře cítí, co je správné/morální a co ne... dokud se to nepropasíruje přes stát. Stát totiž může. Dokonce musí. Protože „stát by jinak přece nemohl dělat to, co dělá...“. A nikdo už se neptá, zda to vůbec stát dělat má.
b) Dnešní stát je asociální
Jakkoliv nás politici a úředníci přesvědčují o tom, jak „sociální“ je dnešní stát, opak je pravdou. Stát totiž už dávno nezastává funkci dozorovou, kdy hlídá, aby nikomu a ničemu nebylo ubližováno. Stát aktivně vstupuje do společenských vztahů, modifikuje je, reguluje, zakazuje, přikazuje...
Nikoliv příbuzný, kamarád, známý... partnerem občana je najednou stát. Najednou lidé zjišťují, že se musí ptát, co musí udělat, aby mohli to či ono. Se svými penězi, se svým majetkem. Najednou zjišťují, že nejlepším zabezpečením proti špatným časům už nejsou úspory, dobré vztahy v rodině a s ostatními lidmi. Najednou je jejich partnerem úředník, politik či policista.
Najednou není nejlepším zabezpečením na stáří velký počet dobře vychovaných, dobře vzdělaných a dobře vydělávajících dětí. Protože je tu politik, hlásající: „Dejte mi svůj hlas, já vašim dětem a vnukům, těm dobytkům nevděčným a nevychovaným, vezmu peníze a dám je vám! A až oni budou staří, zítřejší politik vezme peníze jejich dětem a vnukům (dobytkům nevděčným a nevychovaným) a dá je jim!“ Celé se to nazývá „důchodový systém“. Devastující vliv na porodnost a rodinné vztahy snad ani není třeba rozebírat.
c) Dnešní stát činí život zbytečně složitým
Společenské elity tak dlouho dokazovaly svoji výjimečnost a nezbytnost, až se jim podařilo vytvořit tzv. expertní společnost. Ta je založena na předpokladu, že všichni občané jsou blázni, násilníci a škůdci, kteří jen čekají, kdy stát poleví na stráži o blaho občana, aby ho mohli oloupit, znásilnit či mu provést aspoň něco nepříjemného. Na předpokladu, že jedině stát, jeho „odborníci“, kontroloři, povolovači, zakazovači a vychovatelé jsou tou ochranou, bez které by vypuklo peklo.
Lidé ale intuitivně tuší, že „návod na život“ je překvapivě jednoduchý: „Neubližujte ostatním, neberte jim věci. Domluvte se, a pokud se nedomluvíte, hledejte někoho jiného, s kým se domluvíte.“
d) Dnešní stát je ekonomicky neefektivní
Lidem se žije podstatně hůř, nežli by se jim žilo bez nenažraného, regulujícího a otravujícího státu.
Všechny kalkulace příjmů, které jsou k dispozici, jsou totiž neúplné. Kromě různých skrytých daní a poplatků (které zpravidla nezohledňují) totiž nepočítají ještě s jedním faktorem, který se nazývá „náklad ztracené příležitosti“. Jinými slovy: „někdo“ vyplňuje účetnictví, řeší EET, kontrolní hlášení, zpracovává Intrastat, Eko-kom, sleduje dotační tituly, řeší revizi výtahu, doprovází kontrolora toho či onoho... (těch věcí je neuvěřitelné množství). A ten „někdo“ prostě netvoří hodnoty, které někomu něco přinášejí. Nepeče rohlíky. Neorá. Nevymýšlí nové léky....
Málokdo by řekl, že člověk s mediánovým příjmem musí průměrně vyrobit čtyřikrát až pětkrát tolik, než si může skutečně koupit za svoji mzdu. Jinými slovy - musí vyrobit pět cihel, aby si jednu mohl koupit.
Zkuste mu to říci a zkuste se ho zeptat, jestli od státu dostává adekvátní náhradu.
e) Dnešní stát ponižuje své občany
Dnes stát jedná dle zásady: „Pokud se něco hýbe – zdaň to. Pokud se to ještě hýbe – zreguluj to. Až se to přestane hýbat – začni to dotovat.“
Systém je založený na zásadě, že nejprve se vybere co možná nejvíce daní, které pak stát (poté, co si odloupne nemalou část z vybraných peněz na vlastní režii) rozděluje dle svých preferencí. Z lidí nejprve udělá almužníky, kteří pak soupeří o to, kdo se dříve dostane k co největší části z přerozdělovaných prostředků. Lidé tedy nejednají dle svých preferencí, ale jsou vedeni snahou získat maximum ze státních penězovodů, tedy „žít podle preferencí vládců státu“. Copak už zase nikomu ani nepřijde divné, že stojí přes noc ve frontě na dotace, jako jsou ty z programu „Zelená úsporám“, stejně jako stál za bolševika na obkladačky, toaletní papír, vložky, maso či pomeranče?
f) Dnešní stát je nezodpovědný a k nezodpovědnosti vychovává i občany a firmy
Stát nemá zpětnou vazbu v podobě ekonomického neúspěchu, kterou mají privátní subjekty. Pokud staví draze dálnice, zvýší daně. Pokud selže jeho systém evidence motorových vozidel, je důležité pouze přečkat vzedmutí emocí brblajících lidí čekajících hodiny na úkon, který se jinde řeší poštou. Pokud nefungují České dráhy – zadotuje je. V krajním případě je odvolána odpovědná osoba a systém nefunguje dál.
Občan, který se nepojistil proti povodni, nezůstane bez pomoci. dostane státní příspěvek a vesele si znovu postaví svůj domeček v záplavové oblasti. A pokud ho pojišťovna nechce pojistit, přispěchá stát a nařídí jí to a kompenzuje jí to třeba povinným pojištěním odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla. Vybral si občan špatnou cestovku, která zkrachovala? Ihned přispěchá stát s povinným pojištěním a regulací cestovních kanceláří. Zaplatí to vždycky i ti odpovědní.
Již dávno neplatí, že kdo šetří, má za tři. Stát hospodaří na dluh, pomocí inflace znehodnocuje úspory a všichni se diví lidem, kteří žijí pouze aktuálním dnem a na zítřek nemyslí. Protože už dávno platí „kdo šetří, je pitomec“. Užij dne a po nás potopa, to jsou hesla dneška.
g) Stát dělá z lidí bezmocné pěšáky ve hře, které nerozumí a jejíž pravidla neurčují oni.
Ne nadarmo se ukazuje v průzkumech, že lidé jsou nejspokojenější ve svém osobním životě, méně v práci a nejméně se záležitostmi veřejnými.
Možnost ovlivnit svůj osud je jedním ze základních pilířů lidské přirozenosti. Stát spravovaný hrstkou vyvolených, ve kterém žijeme, jde proti této přirozenosti.
***
Lidé cítí „blbou náladu“ jako latentní diskomfort. Nevěší se. Nepořádají demonstrace. Ale cítí TO. Cítí, že ve skutečnosti žijí v bezbřehé asociální elitokracii. V systému, kde „se hlasuje“ o čemkoliv. O majetku lidí, o jejich osudech, o jejich vztazích, o jejich zdraví. V systému, který není „jejich“. V systému, který ovládají „elity“. Elity, které občanem obecným ve skutečnosti pohrdají. Které ho mají jen za „daňový zdroj“, který jim zajišťuje jejich nepotřebné živobytí. Které ho využívají k naplnění svých fantasmagorických představ o tom, jak mají ostatní žít.
A proto vznikl Libertariánský institut. Aby nazýval věci pravými jmény. Aby lidem ukázal, že to není nutné. Že je v jejich silách domoci se toho, že stát přestane být špatným sluhou a zlým pánem. Že to má cenu. Že místo blbé nálady tu je řešení. Chtít, aby se stát vzdal většiny z dnešní agendy. Aby přestal vychovávat. Aby zase začal působit jako pomocník v případech, kdy je někomu nebo něčemu ubližováno.
Má to cenu!