V mediích i na blogách (blozích) se to poslední dny hemží reakcemi na parlamentní vystoupení paní poslankyně MUDr. Peckové tak, že i mne to donutilo se k tomu vyjádřit. Prosím vás, lidi, co je na tom špatně? Sociálně citlivá politika vlády je přece o tom, jak provést úsporná opatření tak, aby se tomu lidé mohli přizpůsobit. To znamená seškrtat příjmy a zvýšit výdaje těm, kteří s tím zbývajícím málem vyjdou, a neškrtat nebo přidat těm, kteří by to sociálně neunesli.

Do té první skupiny paní doktorka zahrnula důchodce. Ano, mnozí z nich toho nikdy moc neměli, totalitu přečkali loktem do kapsy, vysoké důchody nemají, protože nebyli ani v partaji, ani u StB, tak ti si zvyknou, když nebudou mít už do smrti nic víc. Zapomněla i na jiné skupiny: třeba na slepce, vozíčkáře, neslyšící apod. Ani oni nebyli nikdy penězi rozmazlováni, i oni se přizpůsobí a nebudou dělat problémy. Prostě "...blahoslavení tišší...". Toho je nutno využít a uspořit co možná nejvíce.

A pak je tu ta druhá skupina, skupina těch, kteří by po případných škrtech se zbylými prostředky nevyšli a začali dělat hlučný "bordel" po vší zemi. V prvé řadě to jsou poslanci Poslanecké sněmovny PČR. Ti to již předvedli: když si jednou sami zdanili část mimoplatových náhrad, hned byla media plná jejich pláče nad tím, jak neuživí sebe a své rodiny z toho žebráckého platu, který jim zbyl, a doufali, že my ostatní to uznáme, pochopíme a budeme je litovat. Chudáci malí, že? Někteří se dokonce kvůli hmotné nouzi poslaneckých platů a náhrad zapletli do aktivit, která ctihodný soudce Šott označil jako nezákonné.

Poslanci však nejsou jedinou skupinou obyvatelstva, které se nesmí snížit příjem, aby nezačala páchat kriminalitu. Tou druhou jsou ti, které dávkami z našich daní uplácíme, aby tolik nekradli, nesekali a neřezali do našich hlav a krků. Jakmile se objeví na obzoru možnost, že by jim někdo na dávky sáhl, hned jsou media plná prohlášení jejich vůdců i našich intelektuálů o tom, že reakcí na to bude zvýšení kriminality, ať toho tedy raději necháme, že by se nám to nevyplatílo. Není divu, že obě výše uvedené skupiny začínají být u většiny obyvatel této země na stejném stupni oblíbenosti.

Jsem asi tak starý, jako paní doktorka Pecková. Oba jsme celý život odváděli do státního měšce nemalou část peněz, o nichž nám říkali, že budou sloužit na výplatu našich pensí a důchodů. Přesto je mezi námi jeden veliký rozdíl: já vím, že to, co za dvanáct let a nějaký měsíc od státu dostanu, nebude stačit ani na trochu důstojný život, paní poslankyně ví, že se za dobu svého působení v PČR zabezpečila tak, že nikdy nebude odkázána na státem vyplácené peníze. Vy, já a miliony jiných patříme do té první skupiny, kdežto ona a několik tisíc jí podobných do té druhé. Neodvolatelně a navěky. Tak to prostě je a my na tom nic nezměníme, oni zase na tom nic měnit nechtějí a mají k tomu prostředky. Paní doktorka to jen řekla nahlas. Tak co je teda na tom špatně?

Autor je starokatolický kněz