V mediálních výstupech o neonacistech a dalších podobných aktivitách, naposledy v souvislosti s pochodem skinheadů Svitavami, se důsledně spojuje toto hnutí a další nacionalistické či ultranacionalistické české pidistrany s pojmem „extrémní pravice“. Naposledy tak učinil i levicově laděný server Aktualne.cz. Nacismus, neonacismus a případné další jevy jsou shrnuty pojmem „ultrapravice“, aniž by se kdokoliv z vážených politologů, kteří o tomto jevu sdělují světu závažné a „objevné“ informace, obtěžoval vysvětlením, v čem že jsou neonacismus a jemu podobná hnutí radikálně pravicová. Chtějí snad více soukromého vlastnictví? Více svobody pro podnikání? Chtějí méně státu? Odpovědi na tyto otázky jsou samá NE. Proč je tedy někteří politologové tak rádi spojují tato seskupení s pravicí?

Z vývoje světové politiky 19. a 20. století se pojem radikální levice usadil na straně komunistů, kteří si do svého programu vytyčili jako hlavní úkol revoluční svržení vlády buržoazie a vytvoření beztřídní společnosti, v níž nebude vykořisťování člověka člověkem a zavládne všeobecná harmonie a mír. Program ideově vytyčený Marxem, Engelsem a Leninem se pak skutečně podařilo na pozadí první a druhé světové války prosadit na obrovské části světa. Komunisté při naplňování svých cílů neváhali používat ty nejodpornější metody včetně genocidy národů, které si porobili. Lidé, kteří se věnovali a věnují zločinům komunismu, se dopočítali neuvěřitelných mnoha desítek milionů lidských obětí režimů Stalina, Mao Ce-tunga a dalších komunistických tyranů uplynulého století.

Paralelně s nástupem komunismu v Rusku se v zemích západní Evropy dostávají k moci diktatury soupeřící s komunisty o přízeň zejména dělnických mas. Průkopníkem byl jistě Benito Mussolini v Itálii, podobný průběh měl i nástup Hitlera v Německu, kdy Hitlerova nacionálně socialistická strana dokázala svou propagandou odlákat voliče německé levice, tj. dělnictvo, a zvítězit ve volbách, které pak byly na dlouhou dobu posledními svobodnými volbami v Německu až do jeho porážky v roce 1945. Tyto režimy pak dostaly nálepku jako „ultrapravicové“, snad k jakémusi vyvažování k pojmu ultralevicový. Možná k tomuto nálepkování přispěl ten fakt, že fašistické či nacionalistické režimy neprováděly masové znárodňování výrobních podniků včetně drobných živnostníků. Zapojování výrobních podniků pro cíle státu se však dělo rovněž, možná sofistikovaněji, ale se stejnými důsledky. Jak komunistický režim Sovětského svazu, tak fašistický režim Německa zapojil a podřídil výrobu v průmyslu i v zemědělství pro cíle vládnoucí skupiny bolševiků, resp. nacistů.

Z mnoha studií o povaze komunistického režimu v Rusku, později v Sovětském svazu a v celém socialistickém bloku a z povahy fašistických a nacistických režimů Evropy a Asie (nelze zapomínat na japonskou formu nacismu, která se pokoušela podmanit si asijské národy) lze doložit stejné metody vládnutí, v nichž na prvním místě dominoval vždy teror a zastrašování těch, kteří váhali s přijetím těchto režimů za své a slepá víra těch, kteří se nechali diktaturami oklamat a svést. Rozlišovat tyto režimy pojmy ultralevicový a ultrapravicový je v zásadě nesmysl. Jestliže se shodují metody a cíle komunistických a fašistických či neonacistických režimů, jedná se v zásadě o stejnou společenskou úchylku, která se lišila některými okrajovými podmínkami. Zatímco Rusko bylo zemí nesmírně zaostalou, Německo či Itálie již byly mnohem vzdělanějšími zeměmi a bylo použito jiných „triků“, jak „lidové masy“ ovládnout. Výraznou výhodou bolševismu byl i fakt, že se Sovětský svaz podílel výrazně na porážce Německa ve druhé světové válce. Této skutečnosti pak bylo obratně zneužito jako odůvodnění toho, proč bylo nutné při „upevňování“ bolševismu v Rusku povraždit tolik nevinných lidí. To se vysvětlovalo tím, že Sovětský svaz byl obklíčen nepřátelskými režimy, a tudíž musely být použity ty „nejtvrdší“ metody.

Každý, kdo se jenom trochu považuje za praktikujícího politologa, by měl proto velmi pečlivě vážit slova, která používá. V politické praxi jsou totiž nacionalisté a fašisté či jejich dnešní novotvary stranami s výrazně levicovými prvky orientovanými na ovládání mas. Byla to zásluha levicových sociálně-demokratických stran západní Evropy, že přistoupily na politický boj v rámci demokratického soupeření pravice a levice, a zejména po roce 1945 dokázaly v západní Evropě eliminovat vliv komunistických stran zejména na dělnictvo.

Zůstává ale skutečností, že v českých podmínkách roku 2008 jsou tzv. ultrapravicové síly zcela okrajovou společenskou skupinou, zatímco česká ultralevice sedí a jedná v českém parlamentu. Možná i to je jeden z důvodů, proč některá levici nakloněná média tak často hrají svou „ultrapravicou“ kartou.