Izolovat plošně, nebo výběrově, to je podstatná otázka dne

Čísla se na nás valí s protivnou naléhavostí. Do jisté míry se opakuje situace z jara, ovšem opravdu jen do jisté míry. Je zde několik podstatných rozdílů. Čísla jsou vyšší, to je asi ten nejdůležitější. Druhý souvisí s tím prvním. Na jaře jsme často slýchali větu „osobně neznám nikoho nakaženého“. Dnes ale často slyšíme lidi vyprávět, jak se ten či onen nakazil a mezi nakaženými jsou i lidé z širšího rodinného kruhu. I když nejdůležitější je možná rozdíl třetí. Na jaře měla čísla větší efekt, lidé se chovali ukázněně, brali vážně všechna doporučení a řídili se jimi. Nikoho nenapadlo svolat demonstraci proti rouškám, a kdyby svolal, asi by na ni moc lidí nepřišlo.

Životy a peníze

Na jaře jsme si všímali čísel, sledovali počty nakažených, ovšem také se debatovalo o ohromujícím dluhu, k němuž vláda sáhla v souvislosti s epidemií. O něm se dnes na širším fóru příliš nemluví, nicméně téma nezapadlo. Restriktivní opatření mají i svoji nákladovou složku. Astronomický dluh je jedna její část, slábnutí ekonomiky se všemi důsledky druhá. Opatření jsou plošná. Při porovnání výsledku a nákladů nutně vyvstává otázka, zda jsou náklady oprávněné. V létě nastal falešný klid, premiér Andrej Babiš varovné hlasy umlčel, kocovina se proměnila na novou horečku a otázky vyvstaly s novou naléhavostí.

Mají plošné restrikce smysl, když vezmeme v úvahu zdrcující dopady na ekonomiku a přeneseně i na zdraví lidu? Koronavirus až neúměrně užírá kapacity nezbytné k péči na jiná onemocnění, která pochopitelně trvají nadále. Koronavirus zkracuje dobu dožití, to je jedna z ústředních myšlenek tohoto konceptu. Kolik milionů stojí jeden rok života navíc? Kvalifikovaný odhad uvádí sumu deseti milionů. Ty pak mohou chybět jinde, třeba na léčení roztroušené sklerózy. To jsou závažné otázky a nelze je odmávnout a přistupovat k nim s předpojatostí. V tomto týdnu otázku otevřel i Institut Václava Klause. Poukazuje na to, že se nebezpečí týká jedné úzce vymezené rizikové skupiny a že není přípustné uvalit plošné restrikce na život země se všemi důsledky společenskými, hospodářskými, ve vzdělání dětí atd. Úvahy by byly k ničemu, kdyby nebyla alternativa k plošným restrikcím.

Jak jinak

Pozornost budí prohlášení z Great Barringtonu, tak se jmenuje proklamace podepsaná třemi význačnými autoritami, Martinem Kulldorffem z Harvardovy univerzity, Sunetrou Gupta, profesorkou z Oxfordu, a profesorem Jay Bhattacharyou ze Stanfordu. Prohlášení zveřejnili 4. října a od té doby se šíří po celém světě. Upozorňují v něm na zničující dopady současných opatření a místo nich navrhují cílenou ochranu. Konstatují, že tisíckrát víc než mladí lidé jsou smrtelně ohrožení staří a nemocní. Je podle nich třeba umožnit většinové populaci s nízkým rizikem fatálního onemocnění žít normální život a soustředit se na ochranu ohrožené skupiny. Tak se dosáhne skupinové imunity, přičemž společnost jako celek dosáhne stavu, kdy mladí a silní chrání slabé a nemocné. Tento koncept tedy říká: nechte mladé užít si v baru Techtle Mechtle srkání jedním brčkem. S některými to sekne, poleží si a nic se jim vážného nestane. Dědeček ať se izoluje, a když se bude držet zpátky, nic se mu nestane a svého dožití se dočká a nebude to stát deset milionů za rok.

S tím souvisí další koncept dnes hodně šířený – osobní lockdown. Mikrobiolog Jan Konvalinka a rektor ČVUT Vojtěch Petráček apelují na dobrovolnou disciplínu lidí, ve stejném duchu apeluje na veřejnost Milan Kubek. Jejich výzvy jistě najdou u mnoha lidí příznivou – a hlavně aktivní – odezvu. Nebudou se srocovat, budou zachovávat odstup a ochrání se rouškou, kdykoli toho bude třeba. Princip je jednoduchý jako Kolumbovo vejce. Bohužel zřejmě stejně křehký.

Meze sebekázně

Hlavním úskalím tohoto konceptu je prastarý princip efektivity kázně a sebekázně. Plošné restrikce spadají do oblasti kázně, tedy vynuceného nařízení. Také sebekázeň aplikuje nařízení – každý sám na sebe. V naší zemi je 13 procent obyvatel starších 65 let. Připočtěme cukrovkáře, kardiaky, lidi s onkologickým nálezem, s dalšími nálezy, jakož i lidi obézní, a dojdeme k hodně střízlivému odhadu 25 procent obyvatelstva. Tak velká je skupina, která by si podle Barringtonské výzvy zasloužila ochranu mladých a silných spoluobčanů. Od ní se pak žádá disciplína, osobní lockdown, tedy: nos vystrčit jen opatrně a ne na dlouho. Udělá to? Ochota spolupracovat se dá i měřit rozšířením aplikace eRouška. Ke konci tohoto týdne ji nainstaloval milion lidí. Je to velký nárůst, ale pořád je to nepodstatné procento populace. Jsme schopni sebekázně? Zkušenosti tomu nenasvědčují.

Čísla nám tedy nenabízejí žádné růžové výhledy. Jeden pozitivní závěr ale udělat lze. Ať už vláda sahá k plošným restrikcím, nebo ne, každý má svobodu držet se principu osobní odpovědnosti, svého vlastního lockdownu. Když lezu do auta, zapnu pás. Když lezu z baráku, nasadím roušku. Tak je to prosté.

LN, 17.10.2020