Náboženství – a na ně navázané církve a hnutí – by měla mít ve zdejších krajích podstatně silnější pozici. Za to, že tomu tak není, nemohou pouze materialismem prosáklí lidé, kteří většinu kostelů naplní toliko o vánocích. Na vině jsou církve samotné, neschopné dýchat se společností, držet s ní krok. Vždyť o nich slyšíme skoro jen o svátcích, nebo když ventilují své majetkové nároky.

Nakolik zdůrazňují otázky lidských, občanských, sociálních práv? Jak koncepčně pracují se sociálně vyloučenými, bezdomovci, migranty? Proč jsou tak málo vidět na ulicích, v každodenním životě?

Václav Malý nedávno v Magazínu Práva hovořil o stanoviscích rady Spravedlnost a mír České biskupské konference k nezaměstnanosti, pracovním podmínkám zaměstnanců hypermarketů, důchodové reformě, sociální reformě… Škoda, že jsou uvězněny na papíru či v kancelářských zdech. Biskup Malý se zajímá o lidi dobré vůle v nesvobodných zemích. Navštěvuje je sám jako turista, na soukromé náklady. Smutné. Kde zůstaly církve coby instituce?

Diferencovaný přístup k víře a k církvím představil již Tomáš G. Masaryk. „Jít za Ježíšem, to je mi všechno,“ napsal. Vadila mu ale jednak politizace katolicismu, jednak zkostnatělost katolické církve, neochota vyrovnat se s myšlenkami Francouzské revoluce.

Ačkoli je v liberálním státě víra věcí navýsost intimní, domnívám se, že církvím by měl náležet veřejnoprávní status. Stejně jako univerzitám nebo médiím veřejné služby. O ten by se však měly přihlásit svými aktivitami, svojí pověstí. Zatím zaznamenáváme jenom pozoruhodné počiny některých jejich reprezentantů. S tím málem ovšem v sekularizovaném prostředí prorazit dost dobře nejde, byť je formováno křesťanským učením a hodnotami.

Přitom se blíží období, kdy se budeme muset potýkat s vlivy exotických náboženství, jež nemají v Evropě tradici, zejména s islámem. Vyvstane potřeba intenzivního mezikulturního dialogu, hledání společných východisek i rozdílů, soustředěného uvědomování si vlastní identity. Jak jsou na to připraveny církve v České republice?

Za této situace působí úsilí vládní koalice rozdělit v příštích šedesáti letech církvím 300 miliard výměnou za vzdání se majetkových požadavků církví vůči státu ukvapeně a zdrženlivosti opozice a části poslanců ODS se nelze divit. Inspirativnější je návrh ministra Cyrila Svobody, aby věřící na své církve odváděli jedno procento z příjmů. Ukázalo by se, zda skupina věřících je aspoň natolik semknutá a odhodlaná, jako fanoušci pražských Bohemians, kteří vzkřísili skomírající fotbalový klub.

Ne, církve by neměly být stavěny naroveň organizacím sportovců či zahrádkářů. Dokud ale nezabojují o svoji prestiž, dokud neopustí pohodlné závětří kostelů a nezačnou přispívat do společenské debaty v řadě oblastí, budou mnohými pokládány za nadbytečný mezičlánek mezi člověkem a vírou.

Právo 27.12.2007