Byť Poslanecká sněmovna krátce před parlamentními prázdninami zákon o církevních restitucích těsně schválila, politická bitva o ně bude ještě pokračovat a její výsledek je stále nejasný. Potřebných 101 hlasů totiž rozklížená vládní koalice nemusí k přehlasování očekávaného senátního veta v září nalézt, neboť navracení církevního majetku v české společnosti rozhodně populární není a odporem proti němu lze snadno získat politické body.

Vládní koalice se od začátku za církevní restituce spíše stydí. Má je sice v programu, avšak rázné přesvědčovací kampaně se veřejnost zatím nedočkala – ostatně, podobně jako v případě některých jiných závažných vládních opatření. Ale vláda, jejíž popularita klesá ke dnu kvůli neustálým vnitrokoaličním sporům i korupčním aférám, vlastně nemůže dělat o mnoho více než se opevnit hradbou parlamentní většiny a mechanicky prosazovat to, co se v zákulisí dohodlo a upeklo. Bohužel, vlídnějšímu přijetí restitucí veřejností tím určitě nepomůže. A co víc, restituce, poslední velký transformační balvan, poskytují ukázkový příklad toho, jak u nás zplaněla veřejná i politická debata o podstatných záležitostech.

Výčtový zákon z roku 1990, doplněný pak ještě v roce 1991, vrátil část majetku hlavně řádům. Poté se však církevní restituce nadlouho "zasekly". Ve vládní koalici zformované po volbách 1992 je takřka monopolně prosazovaly křesťanské politické strany: Luxova KDU-ČSL i přílepek k ODS jménem KDS, zákon, jenž měl restituce dokončit, však těsně neprošel. Ale již v devadesátých letech narážela debata na stejné problémy, v jakých vězí dnes.

Již tehdy šlo, kromě ostře odmítavých antiklerikálních hlasů, identifikovat zhruba dva základní přístupy, užší a širší. Užší zdůrazňoval především morální imperativ: nutnost vrátit to, co komunisté ukradli. Druhý restituce pojímal jako součást komplexnější otázky, jaké má být postavení církví v nové demokratické společnosti. Jeden čas se například diskutovalo též o daňových asignacích, což však narazilo i u řady církevních představitelů, neboť při této metodě financování by potom výše příjmů církví těsně závisela na počtu aktivních věřících.

Posléze stejně převážil názor, že církve se budou samofinancovat z majetku vráceného v restitucích, přičemž stát přestane platit duchovní (což ho nyní stojí zhruba jednu a půl miliardy ročně, tedy asi desetinu procenta celkových státních výdajů). Tím měla definitivně nastat kýžená odluka. Nakonec i toto řešení v devadesátých letech padlo. Současný restituční zákon však zhruba odráží uvedené pojetí.

Nicméně jde o pojetí stále diskutabilní. Odluka státu a církve znamená především to, že stát nepodporuje žádné náboženství jako státní, existuje svoboda vyznání, žádná církev nemá zákonnou pravomoc ovlivňovat chod státních záležitostí, a stát naopak neřídí záležitosti církevní. Což u nás dávno platí, almužny vyplácené v současnosti duchovním ze státní kasy jsou v tomto kontextu dosti podružné.

Církve naproti tomu provozují zdravotní, sociální i školská zařízení, která tvoří pevnou součást státem provozovaných či garantovaných systémů zdravotní a sociální péče i vzdělání. Mnoho církevních budov (aktuálně i potenciálně vlastněných) pak spadá do systému státní památkové péče a i nyní navrhované restituce lesů a půdy sotva vynesou takový "majlant", aby katolická církev, jíž se to primárně týká, drahé renovace a udržování nemovitostí utáhla jen na svých finančních bedrech. Hovořit v rámci uvedených širších souvislostí o potřebě dokončení odluky je tedy dosti pošetilé.

Tím nemá být řečeno, že jsou restituce špatné nebo že by duchovní měl nadále platit stát. Kardinální problém však každopádně spočívá v postupném zužování veřejné (a tudíž i politické) debaty o postavení církví, která se od devadesátých let zredukovala na problematiku restitucí, jejichž konkrétní podoba se navíc nyní dojednala kdesi v politickém zákulisí.

Všechny církve si pak musí položit i zcela jinou, leč daleko zásadnější "restituční otázku", kterou lze stručně naznačit pomocí statistických dat o katolících, byť při vědomí proměn sčítací metodiky. Tak jako tak, katolíků postupně ubývá, poslední dobou docela rychle. Ještě v roce 1950 jich dle sčítání na území dnešní České republiky žilo skoro sedm milionů a tvořili více než tři čtvrtiny společnosti. Jistě, mnozí z nich patřili k těm takzvaným matrikovým, ale i formální katolík občas do církevní kasičky přispěje. V roce 1991 sčítání vykázalo skoro dvě pětiny katolíků, o deset let později už jen asi čtvrtinu. Dle posledního sčítání je katolíků, pořád zdaleka největší církve, malounko přes milion, procentuálně pouhá desetina.

A desetina evidentně nemůže naplnit ani obhospodařovat to, co dříve sloužilo třem čtvrtinám. Ale hlavně: pokud se církvím nepodaří zvrátit uvedený trend, budou církevní restituce stejně k ničemu. Církve sice doufají, že jim napomohou k revitalizaci, ovšem restituce samy o sobě žádnou církev spasit nemohou.