18.2.2020 | Svátek má Gizela


SPOLEČNOST: Církev a my

22.10.2019

Nález Ústavního soudu vyvolal debatu o církevních restitucích, o jejich dodatečném zdanění. Názory na to, některé až otřesně nenávistné, odrážejí rozštěpenost společnosti. Takže – jsou církve dobré, nebo špatné? Zůstaneme-li u křesťanství, pak instituce trvající dvě tisíciletí má nutně dvě strany. Dokonalost není lidskou výsadou. Pokusme se na obě strany pohlédnout, i když zdaleka ne úplně; bylo by to na dlouhou diskusi, která nám chybí.

Když se roku 476 n. l. zhroutila římská říše, bylo křesťanství už sto let státním náboženstvím. Po kolapsu státu přežívalo ve vznikajících klášterech. Byli to řeholníci, kteří uchovali latinu, což je většině z nás jedno, ale především – mnozí pracovali ve skriptoriích, kde opisovali různé písemnosti včetně knih. Díky jejich úmorné práci zůstala zachována řada antických spisů. Za to bychom měli patrně děkovat, když v dobách opravdu temných nám uchovali aspoň část kulturního dědictví předchozích generací.

Začátkem 7. stol. n. l. začal na Arabském poloostrově obrovský výboj, který v posledku zahrnul oblast od Indie po jih Francie. Pyrenejský poloostrov byl pod arabskou nadvládou, zprvu tam vzkvétala maursko-židovská kultura, podstatně vyšší než tehdejší evropská. Arabové přebírali vzdělanost dobytých území a překládali nejrůznější spisy, takže jejich věda a kultura tehdy dosáhly vysoké úrovně. Časem se to zvrtlo; osud říší nikoli ojedinělý.

Evropa, ta označovaná podle jazyka vzdělanců latinská, se zvolna začala o tento svět zajímat. Na Pyrenejský poloostrov zamířili zhruba od 12. století učenci, většinou duchovní, a začali překládat různá díla z arabštiny do latiny. Od filosofických děl po proslulý Avicennův „Kánon lékařství“ z 11. století, což byla bible evropské medicíny. Překladatelům, opakuji, vesměs osobám duchovním, vděčíme za předání znalostí, což byl významný podnět pro vzestup Evropy. A také obohatili slovník. Neznámé arabské termíny prostě přepsali foneticky, proto máme alkálii, alkohol, také alchymii, nebo borax. Rovněž algebru. Úsměvně dopadl matematik Al-Chwárizmí – proměnil se v algoritmus.

Slíbil jsem dvě strany mince. Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. kruciátu, křížovou výpravu proti „nevěřícím“, Arabům, kteří ovládli Svatou zemi. Je pravda, že „oni si začali“ tím, že tuto oblast dobyli. Bohužel, války byly a dodnes jsou a jedna plodí druhou. Křížových výprav byla řada, a nakonec byla Svatá země beztak ztracena. Navíc čtvrtá výprava se hodně minula cílem, když dobyla křesťanský Konstantinopol. Když ho pak roku 1453 definitivně dobývali Turci, zbytek Evropy zůstal vcelku netečný. Nepřipomíná vám to něco? Historie zná četné události, jež jsou obecnějším modelem, který se opakuje. Známe i další křížové výpravy, například proti husitům, a ostatně ještě dříve křižáci obraceli na křesťanství „pohanské“ Prusy. Když to nešlo po dobrém, tak mečem…

Na tohle může být křesťanství sotva hrdé, ale byly to doby, kdy se problémy řešily ohněm a mečem. Dělá se to i dnes, jen to nevedou křesťané pod záminkou šíření víry. Rozdělení křesťanství na katolické a protestantské poskytlo novou půdu konfliktům. Nepochybně se nám vybaví rekatolizace našich zemí po Bílé hoře. Tehdy však, již od předchozího století, platilo cuius regio, eius religio, čí je vláda, toho je náboženství. Panovník určoval konfesi svého státu. Rakouský císař byl katolík; už roku 1526 ho české stavy zvolily.

Žijeme stále ve stínu pátera Koniáše, jehož dnes historici částečně rehabilitují. Byl to vzdělaný muž, který sice ničil knihy nábožensky „nevhodné“, ale také díla světská, opravdu nanicovatá. Jeho počínání to však neomlouvá – pálit knihy je prostě špatné. I to patří k dějinám. Prvenství měl asi čínský císař Š’ Čchuang-ťi (259–210 př. n. l.), jenž přikázal spálit knihy a historické záznamy, aby odřízl podrobená území od minulosti. On totiž uskutečnil první sjednocení říše. Našel následovníky v Číně i jinde, naposled v nacistickém Německu. Shledáváme, že Koniáš byl jedním z četných, ale pálení knih nijak neomlouvám.

Nešlo jen o pálení. Autor těchto řádek si coby chlapec odnášel ze sběrných surovin německé knihy určené do stoupy ještě začátkem padesátých let. Nedělala to žádná církev, ale úřady, které brojily proti všemu německému. I kvalitnímu. Vzpomínám si na dílo o řeckém umění, můj známý takto získal Brockhausův Lexikon z roku 1911, který mi později věnoval. Kolik hodnotných knih bylo zničeno? Pochopitelně byly ke zkáze určeny spisy poznamenané nacismem, ale s nimi se svezly i velmi hodnotné.

Pokračujme hříchy církve. Skutečným zločinem byl hon na čarodějnice a upalování „kacířů“. Jan Hus je dnes naším hrdinou. Popravování, zvlášť tímto způsobem, je prostě neomluvitelné. Mělo dozvuky. Čarodějnice cestující na údajný sabat se potíraly kouzelnou mastí, v níž byly i rostliny typu oměje šalamounku, blínu a podobné. Tedy jedovaté, ale v malém množství vyvolávající omámení, snížení bolestivosti. V té době lékaři provádějící bolestivé výkony přestali používat podobné preparáty, do té doby běžné například při operacích, a to z obavy, aby nebyli označeni za čaroděje ...

Minulá staletí byla krutá. Která minulá? Co nacistické koncentrační tábory, sovětské gulagy? Nebo Leopoldov, Jáchymov, to jistě nebyla sanatoria. A nebyla to církev, kdo to provozoval. U nás navíc po válce, kdy tam byli vězněni a nejednou týrání občané tohoto státu. Jen nesouhlasili s jasnými zítřky, které slibovala strana tehdy vládnoucí. Vzpomínáte – cuius regio …? Pořád to funguje. V táboře v Dachau bylo hodně duchovních, někteří z nich pak na Mírově, v Leopoldově a jinde. Tohle nelze s klidným svědomím házet na církve. A dá se utrpení doslova tisíců nějak zaplatit? Jsme u restitucí.

Církev, míněna zde především katolická, byla nepochybně bohatá, ovšem často její majetek pocházel z darů. Společnost byla zbožná. Proslulá monstrance „Loretánské slunce“ s více než šesti tisíci diamanty byla darem šlechtičny. Zároveň církev budovala nejen kostely, ale také školy a nemocnice. Jen připomínám milosrdné bratry, pamatuji alžbětinky, řád, který měl v poslání péči o nemocné. Začátkem šedesátých let jsem byl v plicním sanatoriu, kde zdravotní sestry byly převážně bývalé řeholnice. Kamarád, lékař, mi řekl: „Nediv se, na tubeře nechtěl nikdo sloužit, mohl to chytnout, léky přece dřív nebyly.“ Ty sestry vesměs tuto chorobu kdysi „chytly“. Přitom nemocnice provozované řeholními řády byly často chudinské špitály, jejichž klienti mohli sotva něco zaplatit. Z čeho financovat provoz takového zařízení? Z výnosu polí a lesů, z darů. Po pravdě, také třeba z pivovarů. Slavný byl v Praze při klášteře svatého Tomáše na Malé Straně.

Jiný příběh. V devadesátých letech byla z jedné knihovny zcizena vzácná vědecká kniha z roku 1543. Pachatel se ji pokusil nabídnout antikvariátům, ale ty byly upozorněny na krádež, takže jeden antikvárník zavolal policii. U soudu se jednalo o cenu zcizené knihy. Byla oceněna na 50.000 korun. Můj známý mi řekl, že téměř v téže době byla na aukci v New Yorku táž kniha vydražena za číselně stejnou částku, ale v dolarech. Takže jakou cenu mají staré knihy? Je to relativní. Můžeme dokonce říci – jak pro koho.

Po likvidaci klášterů v padesátých letech byly často těžce poničeny tyto stavby, mnohé z nich cenné památky, a škody utrpěly rovněž klášterní knihovny. Nejen ty. Dnes už sotva kdo zná podnik Nová tvorba v ulici Na Příkopě v Praze. Dozvíme se, že tu „byly prodávány předměty ukradené komunisty ze zámků, hradů a dalších objektů. S vědomím členů ÚV KSČ byly umělecké předměty … prodávány do zahraničí“ (viz Jiří Padevět: Průvodce stalinistickou Prahou, str. 170). O kolik hodnot jsme tím přišli? Ostatně ty zdevastované kláštery a kostely – jakou hodnotu má stará freska? Soudí-li pan premiér, že suma na církevní restituce je moc vysoká, neměl by do toho zahrnout i tyhle škody? Ale ty by nevypočítal ani on, ani nikdo jiný. Náhrada se počítala z nemovitého majetku a z pozemků, ale jak ocenit místy zplundrované lesy, pole prosycená průmyslovými hnojivy? Nejen řepka. Teď volá i ministr zemědělství po změně hospodaření.

Ještě ke klášterním knihovnám. Řeholníci byli vzdělaní nejen v teologii. V druhé polovině 17. století bylo osmdesát procent profesorů matematiky na evropských universitách členy jezuitského řádu. Z něčeho museli studovat, tedy z knih. Bohuslav Balbín (1621–1688), jehož „Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého“ byla jedním z podnětů našeho národního obrození, byl také jesuita. Takže byli jesuité „škodná“? Opět ty dvě strany mince. Jiný můj známý kupoval v padesátých letech staré tisky z likvidovaných klášterních a zámeckých knihoven za cenu starého papíru, protože se nejednou opravdu vyhazovaly. Před chvílí jsem naznačil, jakou cenu může mít stará kniha. Pomíjím její cenu historickou.

Pokusil jsem se, alespoň stručně, naznačit dvě strany pomyslné mince, jakou je církev. Opakuji, že za dobu své existence se dopustila nejen chyb, ale přímo zločinů. Na druhé straně byla po staletí nositelkou vzdělanosti, za což bychom jí měli být vděčni. Ostatně i ta péče o nemocné nebyla v minulosti samozřejmostí a není dodnes. Hospice se prosazují pomalu a obtížně. Obracení se k nadpřirozenu mělo svůj výraz také v umění, v architektuře, v tom, co dnes obdivujeme. Samozřejmě nemusíme naslouchat slovům kněze, je to na nás.

Jakmile se jakékoli hnutí, ať náboženské nebo politické, stane institucí, vždy to doprovázejí problémy, tvoří se hierarchie. Církev samozřejmě není bezproblémová, ale stejně tak stát. Ano, instituce. Když se hlasovalo o dodatečném zdanění restitucí, nepřekvapil jednotný hlas komunistických poslanců. Mají to v krvi. V to, že poslanci hlasují podle svého svědomí, věřím ve svém seniorském věku asi stejně jako na vodníka Česílka. Jsou výjimky, těm se omlouvám. Ale páně premiérova druhá firma, poslankyně a poslanci hnutí ANO, tou první je Agrofert, hlasovali jednotně. Neměl nikdo z nich sebemenší stín pochybnosti o správnosti zdanění? V církvi panuje po tisíciletí poslušnost a jak vidíme, nejen v ní. Je to věčně inspirativní.

Zničené a rozkradené památky, zdevastované knihovny, to se netýká jen církve. Říká se tomu kulturní dědictví, dědictví nás všech. Tyhle ztráty neodškodní žádná restituce. Jsou nenahraditelné, nevratné. A pokus o zdanění restitucí bylo zapáchající polínko, které do stále doutnajícího ohýnku přiložila politická strana, která se o uvedené nenahraditelné škody výrazně zasloužila, když vládla. Cuius regio… Odnesli to tehdy ti, kdo měli jinou víru.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.