Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Čipování mi nevadí, slouží k bezpečnosti

14.8.2007

Se zájmem jsem si v Právu 31. července přečetl článek poslankyně Bebarové-Rujbrové (KSČM) „Očipovat se nedám“. Jak píše, nerada by si nechala hlouběji nahlédnout do svého soukromí a vzdát se části své osobní svobody, byť za cenu větší bezpečnosti. Názor, který je třeba respektovat z jejího osobního pohledu, ale nevím, zda z pohledu celé společnosti, jejíž je poslankyní. Jenom pro zajímavost: v nemocnicích se „čipují“ pacienti. Tedy nezavádějí se jim čipy do těla, ale dostávají plastové náramky s různými údaji. Pouze vzácně se tomu někdo z nich diví, protože chápou, že se tím zvyšuje jejich bezpečnost.

Na rozdíl od paní poslankyně se domnívám, že bezpečnost je třeba nadřadit hlubšímu nahlédnutí do soukromí. Před časem jsem byl překvapen, jak některým lidem vadilo odejmutí daktyloskopického obrazu po přistání v USA. Pamatuji si občanské průkazy s otiskem palce. Nikdo se nad tím nepozastavoval.

Poslankyně si klade otázku, zda přistoupit k monitorování občanů, vůči nimž zatím žádné podezření nemáme. Na teoretickou otázku je praktická odpověď. Monitorování lidí kamerami pomohlo odhalit atentátníky v londýnském metru. Bohužel pro mrtvé cestující už pozdě. Jejich zadržení ale možná zachránilo životy dalších cestujících.

Sám nemám nic proti tomu, aby mne někdo monitoroval na nástupišti metra. Rád také poskytnu potřebné informace před nástupem do letadla. Při prohlídce na letišti se zuji a zbavím ostrých předmětů, abych z letadla opět bezpečně vystoupil. K čemu by mi bylo ono soukromí při výbuchu bomby na palubě?

Společnost omezuje soukromí jedinců, kteří se něčím provinili. Jako lékař však vím, že je lepší věcem předcházet, než se pak divit. Nevím ale, o čí bezpečnost šlo v době, kdy jsme byli obehnáni ostnatým drátem a o našem soukromí se sbíraly informace, aniž bychom o tom věděli. Byli jsme tedy tajně „čipováni“ a proti takovému čipování je přiložení palce na identifikační detektor ničím. Bylo to tenkrát zabezpečení politického systému a jeho reprezentantů, nebo bezpečnosti většiny prostých lidí?

Paní poslankyně jistě ví, o které době mluvím a která strana tenkrát společnost řídila. Jak píše, když se kácí les, létají třísky. Vždycky ovšem jde o to, kdo bude lesem a kdo třískou.

Volá-li autorka, která je členkou KSČM, po rozumné míře soukromí, je třeba si položit otázku, co tím myslí. Je to pojem vágní. Komunistická strana považovala velmi často za rozumné to, nad čím zůstával rozum stát. A mně by dnes připadalo rozumné, kdyby se k problematice omezování soukromí jednotlivce členové KSČM vůbec nevyjadřovali.

Právo, 10.8.2007

Autor je lékař



zpět na článek