Ač stoupenec silného Československa (bylo by to výhodnější i pro naši pozici v EU), vím, že dnes nemá smysl ronit slzy nad rozpadem federace. Když už se ale rozdělila, pak k tomu mohlo dojít k jinému datu.

Nadekretovat oběma národům vznik dvou nástupnických států k prvnímu lednu? Celé to působí jako chladný ekonomický kalkul. Vždyť taky ano. Z hlediska „byrokratického“ se nový začátek na Nový rok jeví jako ideální termín.

Věc má ale také jinou dimenzi. Nevím, jestli na to Otcové zakladatelé samostatné ČR a SR tehdy mysleli, ale jisté je jedno. Troufnu si tvrdit, že 1. leden si většina Čechů (za Slováky mluvit nemohu), ba jejich drtivá většina, spojí se svátkem Nového roku. A jen málokdo si vzpomene, natož aby nějak bujaře oslavoval vznik ČR 1. ledna 1993. Dokonce ani ti, kteří nás (federalisty) nejen u piva přesvědčovali, jak správné to bylo rozhodnutí.

Dobře, připusťme, že ano. Že mají pravdu. Proč ale na Nový rok ve velkém a s nefalšovanou radostí neoslavují? Je to stejné, jako kdyby čeští evangelíci ignorovali 6. červenec (výročí upálení M. J. Husa). Anebo luteráni 31. říjen (Den reformace). Nedává to smysl. Zejména v porovnání s oslavami vážícími se ke 28. říjnu.

Jak si to vysvětlit?

Jako pomůcka nám může posloužit rozvedené manželství. Nemýlím-li se, obvykle je to tak, že datum pravomocného soudního rozhodnutí o rozvodu „samostatné“ osoby nějak velkolepě neoslavují. Spíše mám pocit, že vůbec. A to ani v případě, že po rozvodu mají oba „ex“ nadstandarně korektní vztahy.

Soužití Čechů a Slováků ve společném státě můžeme přirovnat k manželství, které sice funguje, ale čas od času se objeví nějaký ten menší či větší mrak. V minulosti i ojedinělá nevěra (1939). Přes všechny tyto excesy se „státní“ manželství dalo opět dohromady (1945), upřesnila se pravidla (federace od 1. 1. 1969) a při troše dobré vůle a většinově oboustranném zájmu (což se nikdy nezkoumalo) mohlo vydržet dodnes. Leč nestalo se tak, to je nezměnitelný fakt – a my dnes máme dvě samostatné republiky a v nich den jejich vzniku jako státní svátek, který – hovořím za české země – prakticky nikdo neslaví. Celý ten Den vzniku samostatného českého státu se s typickou českou vyčuraností, jak dlouhý, tak široký, skryje za svátek Nového roku.

Škoda, že pánové Klaus a Mečiar nedohodli pod legendárním stromem v zahradě brněnské vily Tugendhat rozdělení na pondělí 4. ledna 93. Pak bychom teprve viděli, jak občané i politici vnímají vznik samostatné ČR, resp. rozpad federace. Co by asi nejvyšší představitelé státu rok co rok národu říkali? Nepřipomínalo by to poněkud provaz v domě oběšencově? Věru, že si své povinnosti na „svátek“ připomínající česko-slovenský rozvod rafinovaně usnadnili tím, že využili jeho termínové shody s Novým rokem.

Já jsem tehdy s rozpadem Československa nesouhlasil, neboť mojí vlastí byla celá Československá republika, a kromě Nového roku nemám 1. ledna co oslavovat. Byl jsem mnohokrát mnoha svými přáteli, známými a kolegy přesvědčován, že rozdělení bylo správné. A co dnes nevidím: ani oni neoslavují. A ruku na srdce: kolik lidí, kteří s rozpadem federace ochotně souhlasili, si včera (1/1) na první leden 1993 ani nevzpomnělo?

Není to zvláštní? Příznivci rozpadu vytvářeli dojem, že když se Slováky zůstaneme, dáme se cestou div ne do pekel. Včas jsme se na křižovatce dali správným směrem, zdárně zvládli akt záchrany – a po oslavách ani vidu, ani slechu.

Proč asi?

Vlajka čekoslovenská? Nebo vlajka česká?

Nejtypičtějším příkladem české vyčuranosti je ponechání československé vlajky, navzdory dohodám o rozdělení federace, jako státního symbolu ČR. Přitom lidem ve světě máme za zlé, že zaměňují ČR za Československo, ovšem sami jim to stejnou vlajkou pro oba státy nikterak neulehčujeme.

Stejskal.estranky.cz