Jsou-li cikáni v Česku pronásledováni, nezmění se situace, pokud jim Kanada brání žádat o azyl systémem víz. Pokud pronásledováni nejsou, není nic snazšího, než hledače kanadské vaty šupem poslat domů s poukazem na příslušné soudy české, či štrasburské a advokátské schopnosti Kláry Samkové-Veselé. Jenže před kanadské azylové úředníky se dostávají buď obecné popisy případů, někdy pravdivých, jindy upravených – a nejrůznější neprokazatelná tvrzení žadatelů o kanadské sociální dávky, které obstojí nejvýše právě v tomto řízení, u skutečného vyšetřování a soudu jen stěží.
Přiznejme otevřeně, pro cikány v Česku a v Kanadě skutečně existuje jeden významný rozdíl. Pokud jste snědý, jmenujete se jako cikán, jste oblečený jako cikán a mluvíte jako cikán, narazíte na bariéru předsudku. Tento předsudek je živen a posilován tím, jak se značná část cikánské komunity chová. A také tím, že občan, který z této komunity odejde, přijme standardy majority, téměř automaticky za cikána považován není. Stejný předsudek potká v Německu Turka, ve Francii Araba, v Kanadě nejspíš Jamajčana. Protože v Kanadě žije významná skupina imigrantů z Indie, protože řada těchto lidí pochází z indických elit a jejich vzhled není chápán jako znak příslušnosti k problémovému etniku, pro cikána tato prvotní bariéra neexistuje. Neboli, pro domácí společenské uplatnění českého (slovenského, maďarského, …) cikána, německého Turka či Kurda, francouzského Araba, …, je v místě samém potřeba vyvinout úsilí, se kterým se příslušník jiné komunity nepotká.
Tady lze nalézt jediný a pravděpodobně i původní smysl pozitivní diskriminace. Tím, že se dá části elit ostrakizovaných páriů šance dokázat, že nejsou horší než ostatní, možná se povede vytvořit ostrůvek pozitivní deviace, který pomůže postupně sociálně integrovat celou anebo alespoň významnou část minority. Bohužel, nikoli systémem sociální korupce, která zahubila například pokusy o podnikání cikánských firem z počátku let devadesátých.
Pokud ovšem popíšeme problém takto, může Kanada pomoci tím, že při žádosti o pracovní povolení českých občanů s nízkou, či žádnou kvalifikací skutečně přihlédne k jejich fyziognomii a tedy předsudku, který takovému člověku ztěžuje poctivou snahu. Snadno to může dělat v Praze a žádná víza k tomu nepotřebuje.
Kanada použila nehezkou taktiku, rozhodla poté, co českou prestiž v EU poškodil pád Topolánkovy vlády, za spolupráce socialistů, komunistů a přeběhlíků, dovolávajících se Klausovy autority a oficiálně to oznámila pro jistotu až po skončení českého předsednictví. Vypovídá to o tom, jaké dopady může mít, když části politických elit chybí elementární respekt k obrazu vlastní země v zahraničí a když podstatné části voličů takové chování jednoduše nevadí.
Ve vízové válce s Kanadou bude Česko vždy tahat za kratší konec provazu. Kanada je zemí větší a bohatší, navíc, v mnohem lepší geopolitické pozici. Pokud je schengenský prostor a s ním i společná vízová politika EU pro kontinent ekonomickou, tedy životní nutností (já jsem přesvědčen, že ano), je Unie povinna tento společný zájem chránit. Že vůbec existuje možnost, aby Unie připustila odlišný přístup ke svým jednotlivým členům, je skandální a nepochybně to bude pro eurofoby argumentem žádajícím odchod středem. Je velmi pozitivní, že švédské předsednictví český zájem chápe jako zájem evropský.
Když zhodnotíme vlastní geopolitickou situaci, tak těch cest ovšem mnoho není. Nabízí se Klausova – Benešova představa o finlandizovaném mostu, která znamená při první příležitosti znovu „šup pod Jaltu“. Na tom sice otevřeně pracují komunisté a svými kroky ji chystá i Jiří Paroubek (přestože mluví, jak jeho zvykem, jinak), ale pro mne osobně je nepřijatelná. Druhou možností je činit reálné kroky k tomu, aby EU, zájmy-nezájmy „těch za vodou“, reprezentovala stejně všechny své občany a stejně hájila i jejich zájmy. A to i zájmy Rumunů, na které my sami koukáme podobně jako Francouzi na „polské instalatéry“. To je reforma, která Evropu čeká a kde si budeme holt muset vybrat, zda je pro nás důležitější atribut formální suverenity státu nebo reálná suverenita občana.
A ještě nakonec, proč používám pojem cikán, nikoli Rom. Přejmenování problému problém neřeší. Černí Američané se od negrů přes černochy propracovali k označení Afroameričan a vliv na řešení černošské problematiky to mělo nulový. Politicky korektní synonymum velmi rychle přejímá pejorativní nádech – a je potřeba hledat nové, ještě korektnější označení. No, vybaví se vám pod pojmem Romská občanská iniciativa nejspíš nejserioznější pokus o vybudování společné reprezentace československých cikánů těsně po revoluci?